ze studentského deníku.

/19.9-.../14/ první týden erasmu

12. října 2014 v 16:44 | Terrie.
Tak se vám konečně hlásím ze Slovenska. Prosím omluvte mě, ale jistě brzy pochopíte, jak jsem na to byla s internetem a ne jen s ním ... navíc jsem měla nějaké problémy s přihlášením se k blogu. Navíc jsem už sice online a rozkoukaná ale nabalily se mi praktické povinnosti - chápej: natřískala jsem si do každého volného dne praxi, ať nemám o prázdninách, co dělat.
Teď vám přináším takový menší report z toho mého studijního pobytu v zahrančiní. no jo, smějte se.

poslední. skoro.

24. června 2014 v 9:39 | Terrie.
9:00, bílé slezsko, postel

S velkou miskou bílého jogurutu, ovesných vloček a třešní polosedím rozhodnutá, že už určitě neusnu, snažíce se nelitovat toho, že poslední zkoušku, která mě čeká, jsem si přesunula až na začátek července. Pozítří už mělo být po všem, bohužel nebude - a třeba by stejně ani nebylo - a já si vybrala možnost "prodlužování svého trápení".
Ne, nebudu litovat.
Už jen proto, že nebýt toho přesunu, včera večer bych se učila a cpala do sebe energaťák, místo abych trhala třešně a cvičila v japonském dódžu, které tu vyrostlo téměř ze dne na den.

Zkouškové je šílená věc, o to víc, když máte snad sedmnáct předmětů za jeden semestr, žádné studijní volno, před zkouškami i po nich dlouhé hodiny praxe. Tedy, stejně mi nic neuteče, na praxi musím, že.
Jeden by si myslel, že už si po zimáku zvykne. Že už nebude tak šíleně labilní a nervozní. Kde že. Ono to všecko jde do chvíle, než zjistíte, že vlastně máte na každou tu těžkou zkoušku tak dva, tři dny na přípravu a že ze stresu nedokážete myslet, natož se učit.
A to věčné odkládání života až na pozkouškové období ...

A jak mi zase narostl zadek ... a všecko ...

Ne, už nemůžu dělat mezi povinností a radostí tak tlustou čáru. Musím se to naučit skloubit dohromady - nepřestávat vnímat radost, nepřestávat žít svůj život, ale i přesto nezapomínat na své povinnosti a plnit je svědomitě.
Těžké.
Ale dokud to nepochopím a nedokážu to snad z části tak udělat, budu z toho všeho vždycky šílet jako vlastně šílím pořád, víc a víc.
holt, už stárneš, Terezo

Zvláštní, po tom zlomku včerejška se mi odtud ani odjíždět nechce, sice se mě ta kuchyně - kterou by si nejeden spletl s chlívkem - začínala přesvědčovat o opaku ale student tady má všechno, a možná ještě mnohem víc, co k tomu správnému studentskému životu potřebuje. K tomu životu, který já za celý ten školní rok poznala jen na ten zlomek chvilky - fakt mám pitomý obor lidi, nestudujte to! :D
Jo, přes to všechno mi to tady bude chybět a kdoví, jestli se sem ještě dostanu pak někdy. Ale že to uteklo ... díky bohu, že to utíká

A proč ještě nespím po tom všem? Já nevím, jsem divná, utahaná jako kotě a stejně se probouzím brzo, odpočatá.
Za hodinu mi jede vlak a spolubydlící ještě spí a mě se je nechce budit, ale někdomi musí odemknout branku... zatraceně :D

poslední zkouška. první zkouškové.

12. února 2014 v 22:17 | Terrie.
Když si člověk sdělovat svou obavu: "Víš jak to bude nepříjemn až tam budem čeka a ona někoho vyhodí?" a netušil, že dotyčná zkoušející bude vyhazovat od zkoušky (po téměř půlhodinovém trápení) téměř všechny. A po všech těch pocitech na zvracení a zloby "ona to dělá schválně, prostě si asi hodí kostkou jestli tě nechá prolézt nebo ne"... přišla řada a pak ... "Tak, Áčko"
Really?! To mám vážně první své zkouškové za sebou?!
ten nepopsatelný pocit štěstí
jo, on to měl být šťastný článek

první zápočtovo-zkouškové se blíží. panikářím(?).

10. ledna 2014 v 0:07 | Terrie.
aneb. Jak mi z toho (ne)"učení" hrabe!

přednášky. zápočty. chaos. zmatek. ... prostě VŠ!

23. listopadu 2013 v 20:36 | Terrie.
Ten pocit, když se člověk snaží po dlouhé době, opět uspořádat své chaotické myšlenky do vět. A že mi to teda vždy dělalo problém ... a s tou pauzou, únavou, pff
no, ano, je vidět, že jsem si to nepřipravila
A ne že bych se na ten blog zase vykašlala pro svou lenost, ta tentokárt hrála jen tu menší roli.
Octla jsem se v kolotoči přednášek, seminářů, zápočtů, návštěvami sekretariátu, vernisáží, snahou co nejvíc ušetřit na životních nákladech ... pff, no prostě jsem se tedy konečně stala skutečnou vysokoškolačkou a pořád v tom neumím chodit.
 
 

Reklama