na téma.

v černo-bílém.

15. července 2015 v 13:32 | Terrie.
Výborně, téma týdne mi hraje do karet - čekala jsem, že se brzo objeví. Asi jsem plná emocí, chtěla jsem o této otázce psát minule i předminule.
Narovinu říkám, že pokud budete číst dále, setkáte se s možná poněkud rozporuplnými názory obecně mírumilovné a tolerantní křehotiny, která však před časem podepsala petici proti příjimání islámských uprchlíků. Taky už dlouho na facebooku lajkuju stránku iniciativy "Islám v České Republice nechceme". A aktuálně už je mi z celé téhle mediální masáže, ať už jde o stranu IvČRN nebo stranu sluničkářskou spíš zle než smutno.
Ještě bych ráda podotkla, že záměrně neudávám žádné konkrétní zdroje. Jedná se pouze o můj skromný názor a chtěla jsem psát co nejusporněji, to zrovna šlo.
A než mě odsoudíte jako xenofoba, zkuste dočíst dokonce…

když vzpomínám.

26. srpna 2014 v 20:26 | Terrie.
Připadá mi, že čím jsem starší tím je vše takové ... horší. Že jsou věci složitější a už vůbec ne tak naivní jako kdysi, to je jedna věc, ale že se i vzpomínky zdají být jinačí je věc druhá. Děsivější.
Jsem člověk, který si vybaví atmosféru minulých dni více než snadno. Stačí někde ucítit zápach cigarety kdesi z dálky, zatímco se se stejné dálky line velmi jemná vůně dámského parfému a do toho velmi teplé letní počasí a rázem jsem zpátky v Egyptě a je mi dvanáct. Podobně voní i vzpomínka na první ročník na zdravce - cigarety a žvýkačky. V obou případech si nejen vzpomenu, ale podivně se otřesu - jakýmsi steskem a touhou po návratu, v druhém případě smíchanou s velkou kapkou úlevy, že už je po všem a děsem z pocitů, jež jsem tehdy prožívala. Když pomyslím na chuť kebabu, ocitám se v blízkosti Opavského náměstí a necítím zhola nic, byť vše vidím naprosto detailně. A ptám se proč zrovna Opava? Proč ne Frýdek?
Čím novější vzpomínka, tím méně barvitá, méně emotivní. Všechno je ochuzené o barvy, víc a víc jak jsem starší ... jaksi smutno mi z toho je.
Ale ne dost. Na to toho cítím až příliš málo, když si vzpomenu.

dobroXzlo.

1. srpna 2014 v 13:45 | Terrie.
Upřímně, dost pitomé téma týdne, drahý blogu. Jsme snad v pohádkovém světě? Navíc, ani mi nepříjde, že by naše tak "zkažené" století umělo skutečně jedno od druhého rozeznat. Ale když už jsem měla skoro celou noc na uvažování, že přišlo i na tohle praštěné téma ...

už je ze mě labuť?

19. července 2014 v 20:27 | Terrie.
Asi to všichni znáte. Skupinku holek, které kluci obletují od dob, kdy je holky začnou zajímat, které mají všechny kamarádky světa a celou školu pod palcem ... ne, mezi ty jsem nikdy nepatřila. Byť jsem bývala hezké děvčátko. Třeba trochu buclatější ale s blond lokýnky, očima jako dvě studánky ...
Podle mě to není o kráse, popularita je prostě... prostě je. A podle toho děti, či kolektiv, obecně hodnotí, jestli se líbíte.
A já se nelíbila. Protože možná proto, že už od školky jsem nesměla patřit mezi ty holčičky, které bývaly princeznami. Doteď nevím proč mě mezi sebe nechtěly. Snad jen tak, ale od té doby jsem asi měla být nepopulární.
Navíc jsem se postupem času trochu zakulatila a puberta mi teda moc nepřidala - zatracené problémy s mastnou pletí.
Tak třeba nemám nejhezčí obličej, není symetrický, mám vysoké čelo, kulatější bradu, trapný nos, až příliš světlé obočí, dost pitomě se mi kdysi kroutívaly vlasy. Ale přitom ty populární holky taky nijak hezké nikdy nebyly. Ale ony byly "krásné". Nebo tak alespoň byly vnímány okolím, protože kluci za nimi běhávali, měli hodně kamarádek, všichni je měli rádi. Do teď jsme přesvědčená, že nešlo ani o tu krásu ale o to sebevědomí, které vyzařovaly, využívaly, vnímaly je jak ony, tak jejich okolí. A já? Já žádné neměla. Akorát jsem měla prsa no, ale i to tehdy nestačilo, asi jsem byla fakt škaredá.
Takže jsem byla ošklivým káčátkem ... říkávali, že jsem ošklivá. a tlustá - viz. foto, které nevím jistě, zda vám půjde otevřít.

Časem se všecko tak trochu zlepšilo. Trochu jsem se vytáhla. Poznala fajn člověka. Poznala další lidi. Otrkala se. Byla jsem zkažena zkaženou mládeží. Potkala další lidi ... kluky. Začala cvičit. A přestala být tak úplně tou hodnou, nezkaženou.
Dneska jsem docela - ucházející, řekněme. Jsem vlastně docela štíhlá, sice je mě pořád za co chytit (ale dle některých bych si teda měla pojíst) a snahy o posilování se stále plní, neplní. Občas vypadám, jako že se snad i umím obléknout a pleť i vlasy jsou stále trochu problémem ale přece jen se trochu umoudřili. No, pár lidí, možná i víc než pár, si myslí, že jsem se docela změnila ...
Ale rozhodně oproti tomu dřívějšku se cítím jistější, sebejistější a tak si myslím - "krása" je o pocitech a je relativní. Když se cítíte krásní, jste krásní.

tadááá, jedna aktuálně-starší fotka pod perexem a teď uznejte sami jak je to s tím káčátkem a labutí ...

takový ten pocit ...

6. června 2014 v 22:07 | Terrie.
... když je před váma otevřený prázdný soubor a vy sakra nevíte, jak začít
... když jste měli všechno hezky naplánované ale s jednou zkouškou jste nepočítali - a teď vám jeden termín kazí všecky plány a je toho prostě příliš a tušíte, že se to zvládnout nedá
... když se po takové době pracně zachovávaného klidu v duši začnete zase "hroutit"
... když je toho zase prostě moc
... když toho musíte tolik a dokážete, chcete jenom ležet/sedět/hledět/jíst/nic
... když všichni kolem formují z vesela postavu a vy, kteří jste se do toho už konečně taky s vervou dostali, prostě nemáte kdy - opět
... když nemáte vyhlídky na žádnou odměnu v podobě nějakého volného času
... když je škola jenom sprostým zklamáním a už je to mnohem víc, než nechuť a nucené zlo
... když se vám stýská a stejně s tím uděláte prd
... když se zase cítite jen neustále uvězňováni, nic víc
... když váháte, jestli jste normální, když máte tyhle pocity - všichni jsme na tom stejně, ale ostatní se tak nehroutí, nebo snad ano?
... když nevíte, co pak a máte strach, že příjdete o to nejlepší co máte a co jste kdy mít mohli
... když necelý rok života obětujete přemýšlení a odhodlávání se, trápení se aby jste pak zjistili, že to všecko byl zbytečné
... když jste jen stará známá
... když se cítíte svazování vlastním životem
... když chápete deprese ostatních, protože sami si vlastně najednou uvědomíte, že to, co chce, na co čekáte, co by vás mohlo udělat šťastným, je otázka vzdálené budoucnosti a taky to všechno může jít hezky rychle do kytek
... když máte takový ten večerní neklid v duši, stesk na srdci a zase ten vtíravý, nenáviděný pocit bezvýchodnosti
... když jste tak labilní a udržet si rovnováhu mezi tím vším je pro vás tak těžké a každá další a další maličkost vás znovu a znovu ochromuje, a pak vám nezbude nic, než se zase pracně začít uklidňovat a budovat něco, co vám další maličkost dokonale naruší
... když vám s věkem všechno připadá jen horší a vy už sakra fakt nevíte, jestli prostě jen nejste padlí na hlavu a jestli jediný, kdo tady potřebuje odbornou pomoc, nejste vy sám

není vidět.

25. května 2014 v 21:34 | Terrie.
Zrcadlo, stejně tak jako lidé kolem, vidí, všímá si. Povrchově.
Lidé si všimnou, když změníte účes, někteří, někteří vás pochválí (nebo taky přesně naopak!) když si všimnou, že jste zhubli. Stejně tak, jako vy vidíte v zrcadle tu žlutou žárovičku uhru, který vám už fakt pije krev. To je k naštvání, stejně tak jako kruhy potu v podpaží, v těchto horkých dnech, kterých si taky všimnou i ostatní. Nic nezůstane jen mezi vámi a zrcadlem.
Jen to, co není vidět.
Možná už je dneska moc ohrané psát o smutku, bolesti a trýzni neviditelné díky "dokonalému" úsměvu, který nasadíme a všichni nám na to skočí (jo, to bych byla fakt in a děsně cool a strašně hustá...). A je to o tom?
Neukrývá svět za zrcadlem, ta krajina někde hluboko uvnitř lidské duše, ta odvrácená strana měsíce, něco, o čem nevíme ani my sami? Dokážeme nevědomí skrývat pod maskou přetvářky?

bylo ti pět let.

18. května 2014 v 15:16 | Terrie.
Údolíčko obehnáno lesy, přes ně vede pěšinka - po opačné straně, než se pásaly dědečkovy krávy, jsi se choulila v borůvčí a místo do košíku, putovala sladká bobulka do tvýh úst. Zase budeš modrá až za ušima. Mohla ses kdykoliv napít z pramínku. Maminka ti vždycky říkávala, jak je ta voda lahodná a nezávadná, vždyť také tekla z lesa. Až později jsi z toho místa mívala úzkosti a nemohla jsi tam chodívat sama, ne na dlouho. Ale to už ti bylo víc, než pět, to už jsi byla starší, když ti, stále tak křehké dětské duši, řekli o té sebevraždě.
Pět let, tři roky, osm, deset. Kdoví, záleží na tom? Stále myslíš na dětské tepláčky, nebo sukýnky, které hladí vysokou trávu, zatímco si hrajete na honěnou, nebo autostop (ten jsi mívala radši, protože ses u něj tolik nenaběhala - nerada jsi běhala, bylas vždy pomalejší oproti ostatním a trápilo tě to). Dětská ručka hladící jemná stébla trávy kolébající se ve větru - to si představuješ, při myšlence na dětsví.

sváže a nepustí.

4. května 2014 v 13:42 | Terrie.
Nadpis je vlastně citací jedné 13ti leté slečny, která se takto vyjádřila na téma "drogy".
Ano, ona slečna jsem byla já a ano, pořád si myslím, že tahle hláška platí. Ale co ještě o drogách říct?
Vlastně jsem chtěla studovat adiktologii, vlastně se mi ta představa "práce s feťáky" pořád jaksi nepochopitelně líbí, vlastně jsem nedávno na toto téma přednášela dětem na zákadní škole. Vlastně by o tom jeden mohl mluvit pořád a pořád ...
Alkoholismus. Tvrdé drogy. Worhokolismus. Gamblérství. Kouření.
Fakt se o tom mluví pořád, těch besed, přednášek, preventivních programů - všude, těch skvělých článků, které napsali ostatní ...

když je nejvíc ticho, ve mě to nejvíc křičí.

12. března 2014 v 19:15 | Terrie.
Jsem tichá. Klidná. Nekonfliktní. Neprůbojná. Nenápadná. Uzavřená.
Sedím si takhle potichu a pokud nemusím, neozývám se. Zdám se tak v pohodě, tak vyrovnaná, spokojená, pokud už si mě přes tu nenápadnost někdo všimne. Jsem introvert. A přesně v těch momentech, kdy se zdám klidná nejvíc ... nejvíc to ticho všude ve mě řve!


ošetřovatelství. zdravotní sestra těžký chleba má.

7. března 2014 v 10:36 | Terrie.
Těžko mi bylo přijít na téma o kterém nikdo nemluví, ale já bych o něm mluvit dokázala. Je možné, že o tomhle melu doma pořád dokola, ale co, stejně si myslím, že veřejnost jako taková, má o zdravotních sestrách různé názory. A různá mínění. A mě je tohle témě velice blízké, tak proč to neventilovat a nepřiblížit?


 
 

Reklama