do větru.

žij.

12. října 2014 v 17:31 | Terrie.
Jeden by si pomyslel - ten kdo občas čte můj blog - že jsem šíleně negativní, věčně si na něco stěžující, melancholický pesimista. Nejste daleko od pravdy, třeba mi tyto věci byly tak trochu dány do vínku, ach ty geny a další životní okolnosti, ale dost vymlouvání, je pravda, že jsem minimálně krajně labilní a blog je pro mě boxovacím pytlem, když "to" na mě zase přijde. Přesto se asi budete divit, když vám řeknu, jak je můj život poslední dobou jen lepší a lepší a já vím, že už bude jenom lépe a že je život vlastně neskutečná nádhera a já jsem strašně šťastná. Myslete si, že jsem feťák, když ten náhlý obrat, nebo že moc čtu rádoby filozofické knihy. Třeba si řekněte "tak bodejť, máš skvělého přítele, daří se ti ve škole, máš skvělé přátele i rodinu" ano i to je pravda ale stejně si myslím, že pro pocit spokojenosti, pro pocit "ano žiju a je to nádherné" je potřebná spíš jakási vnitřní toaleta a pár myšlenek, které si neustále musím připomínat. Protože ještě poměrně nedávno jsem byla ztracenec bez sebevědomí, všude s sebou tahající v dávných dobách uštědřené bolístky. I přesto, že je můj blog skoro jako můj nejdůvěrnější přítel, o věcech, které se mi ještě dost nedávno honily hlavou - o tom všem nemá nikdo z vás ani ponětí …

Je to dlouhá cesta uvědomit si, že život máme pevně ve svých rukou a nikdo jiný nás neudělá šťastnými, jen my sami. Ano, štěstí přichází i s jinými lidmi, zážitky, momenty, ale my jsme pořád a stále tak slepí a tak moc se bojíme si jej pustit blíž … a vlastně nejde vůbec o nějaké zidealizované romantické štěstí. Jde o to prostě žít.
Takže tohle není rádoby návod na štěstí, podobné věci nesnáším. Tohle, je článek, ke kterému mě inspirovalo téma týdne, už ani nevím jak dlouho tomu zde bylo a beru jej jako výzvu sepsat si pár bodů, které si chci neustále pamatovat a díky kterým si dovoluji žít, skutečně žít a ten pocit si vychutnávat!
Takže, jen abych nezapomněla

odpusť.

15. září 2014 v 22:50 | Terrie.
V pátek tadá na Slovensko ... jeden by si řekl, že po všech těch "znameních" jsem se na to skutečně měla vybodnou, ale když už jsem připravená ... vyrazím. opravdu.
Nejsem připravená - někde uvnitř umírám strachy čím dál tím víc, čím více se ten den blíží. uch.

ale zpátky k motýlkům, čekající na mě ve svém ponutellovém domečku na parapetu

jen aby bylo jasno - žije.

25. srpna 2014 v 20:03 | Terrie.
Terrie žije. O ano, žije a je všechno v pořádku :3
Znáte ten pocit, kdy máte konečně skutečně volno a přitom volno nemáte, protože buď musíte pořád myslet na školu a dodělávat projekty, anebo se honem rychle snažíte dohnat nějaké to léto, která vám už beztak dávno uteklo...? Tak nějak tak to momentálně mám a v tom všem, když mám fakt chvilku volna, se raději odstřihnu ode všeho a hraju the sims. A přitom se tak nějak vnitřně chvěju - už abych něco na ten blog napsala ...
Ale jsem tu a asi začnu věci řešit přednastavováním článků, protože to tady chci nějak dál vést ...
A co nového? Vlastně nic, pořád nemůžu dohnat to všechno, co bych dohnat chtěla a asi už to nedoženu. Rodiče mě tahají na výlety. Škola mi furt hoří za prdelí, protože se jí asi nikdy nezbavím, sice mám momentálně vše hotovo ale pořád je na myslet a co tak trochu hrotit. Pak zase odcestuji k dědovi, což mi zabije skoro celý týden a vemte si, co by člověk dokázal dohnat za týden ...
Anebo jsem zaměstnána přítelem, jak jinak. S ním bývám nejčatěji ale přesto mi to příjde tak málo zrovna. Což mi připomíná ... minulý článek byl možná trochu přehnaný což je pitomost, já přece nikdy nepřeháním! blablabla, někdy bývám trochu hystericko-teatrální - nemusel vyznít tak smutně. Každopádně děkuji za vaší komentovanou podporu. A jak vidíte, vše je v pořádku. pche, abych nás dva skutečně dokázala dovést do "hrobu" to by teda panečku muselo být teprv terno.
no a čas se krátí a krátí
jak se pořád máte vy, mí pomyslní blogoví přátele, před kterýma se tady ustavičně mentálně zcela odhaluji?

hořko-sladké nic.

18. července 2014 v 21:34 | Terrie.
Mám po praxi, konečně chvilku sama pro sebe, mohla bych cvičit, psát, psát, číst, být s lidmi, nebo spát ... prostě něco dělat
Jsem ale unavená. A otrávená. Zas mám trošku plné zuby lidskýc bytostí - nevadí.
Takže se paradoxně nudím, protože nechci nic dělat a to je strašná otrava.
pff, asi mi (zas) všecko vadí
a přitom je mi tak fajn
Chtěla jsem toho udělat tolik ... už to nejde, jak jsem po těch dvanáctkách unavená, proto se nezlobte, že nepřibývají články - i když už tu "jsem" - a že nemám energii na články vaše
a nezlobte se na mě, nikdo, když mi bude všecko jedno
Všecko je otravné.

Jedno plus to má: nemám čas přemýšlet nad pitominama - jsem naprosto v pohodě, nemám žádné zbytečné, zatěžující mě myšlenky ...

z čehož vychází ta nevýhoda toho, že nemám co (v sobě) řešit a pekelně se (v sobě) nudím, až mám chuť dělat blbiny a nějaké řešeníčko si nadělat
pff, všechno trapné

vyřeším to a vyspím se :3

prostě jsem žena.

18. května 2014 v 14:50 | Terrie.
Nevím, co chci. A obdivuji každého, kdo ano, ten svět uvnitř mě, je tak šílený, že každou vteřinu si přeji něco jiného. Nemůžu za to. Nebo ano?
Vlastně vím, co mi nejvíc stojí v cestě ke spokojenosti. Největší překážky v cestě za štěstím dokážu identifikovat. Jsem si naprosto jistá tím, že si na štěstí stojím sama a sama sobě bráním ve spokojenosti. Ano, přiznávám to.
Toužím po asertivním, empatickém, vnímavem a pozitivně naladěným já. Vím, co udělat, abych si tento slib splnila. Vím, jak se chovat, uvědomuju si svoje největší chybičky ...
Zamýšlím se a vím to, vím, jak lidem vycházet vstříc, abychom byli spokojeni oba. Umím řešit konflikty. Dokážu se do ostatních vžít, dost dobře vím, proč reagují tak jak reagují. Ano, vždycky mi to šlo.

Vždycky by mi to šlo ...

Místo empatie je lehčí vztahovat si všehno na sebe. Brát všechny chybičky osobně. Stupňovat konflikty, jen proto, že to mě bylo ublíženo! Nehledně na to, že by stačilo zavřít oči, napočítat do desíti a vidět - vidět pravé důvody a pohnoutky, přenést se nad ně, být nad věcí a vyřešit spor jinak. Nebo tomu nechat čas. Nebo prostě říct "pojďme si to vyříkat..." Byli bychom pak šťastnější všichni. I já. Hlavně já, ve výsledku.

NE! Budu se urážet a budu rádoby ješitná a rádoby sobecká a vy všichni kolem mě budete chodit po špičkách. Budu si hrát na "drama queen", kolem které se to všecko točí (ikdyž to tak nikdy není)... a pak, až už bude pozdě, budu se cítit dotčeně, že jsem zapomenutá a přehlížená. A už vůbec to nebudu napravovat já, s odstupem času se sama od sebe ozvat a projevit zájem - cože?!
JÁ?! Proč mám já zase lézt někomu do zadku?!

Všichni se ze mě poserte... a nebude-li tomu tak, aspoň mám důvod se trápit, že jsem znovu byla zapomenutá ...

jako v Králově přístavišti.

12. května 2014 v 20:52 | Terrie.
Pod dojmem posledního dílů GOT... a snad i dílů ze Simpsonovic "ságy", který tak nějak dozníval v pozadí a řešil frajerství a pozérství ... pod dojmy mi tedy hlavou šrotují věty, které jsou opět natolik rychlé, že už ani nevím, jak dokončit tuhle ...
Proč jen neumím psát tak rychle, jak rychle myslím? (rychlé myšlení pouze v případě zbytečných zveličovaných úvah)
Frajeři. Pozeři. Rádoby umělci, rádoby baviči, rádoby přátelé, rádoby lidi ... Rádoby outsiderství, ze kterého se stává mainstream. Ať ti říká, kdo chce, co chce, stejně pluje s davem a při nejbližší příležitosti se společně s davem obrátí zády k tobě.

pořád ta stejná pohádka, Terrie?
Ne, článek neobsahuje nic víc společného s Game of Thrones, nemusíte číst dál

jenom tak uvažuju.

21. dubna 2014 v 20:44 | Terrie.
Přemýšlím, zda jet do školy zítra, či pozítří, nebo bych taky nemusela jezdit vůbec, nejlepší, ne?... beztak kombinuju, jak si nejdéle prodloužít tu dobu nic nedělání. Přemýšlím, co tedy zítra udělám a kdy se hodlám učit, ono je taky docela možné, že si zítra přečtu e-mail, kde se dovím, že zápočtový test píšu následující den. Z těch mas prezentací jsem neviděla ani jednu... proč je mi to ukradené?
Uvažuju, jak mi lezou na nervy lidi, kteří se ozvou, jen když něco chtějí, a kteří když něco chtějí, mám chuť je něčím praštit - to jsou vážně tak hloupí a neschopní? banality. A stejně jsem ta hodná, co jim pomůže a ta hloupá, co ještě rozvíjí konverzaci - ale vážně osobo, už jsi otravná.
Pořád vnímám to svoje rostoucí břicho. Jak mi vadí. Znatelně a viditelně jsem za těch pár dnů přibrala, což je pro mě šíleně stresující. Je mi jedno, za co mě bude kdo chytat...! A i přesto bych si s chutí dala kakao! A i přesto nedělám zhola nic. Těch pár dnů ubíhá a uběhlo v takové nečinnosti, pohodě, lenosti, zase budu dohánět vše na poslední chvíli, zase je mi to naprosto jedno. Ale jak se ničím nezaměstnávám, asi se zase začínají rojit myšlenky.
Napadá mě, jak moc špatné je, když je mi všechno tak nějak příjemně a pozitivně ukradené?
Taky přemýšlím, kdy a jak se podívám na Game of Thrones. A taky, o kom budu psát tu fanfiction?! Ale vážně, potřebuju vaší radu, protože se přes tenhle bod nedokážu přenést a ty další úkoly challenge jsou tak lákavé ...
Napadá mě, jak je vtipné, že se vlastně těším na víkend, na konkrétní setkání, na to, jak se nebudu přetvařovat. A zase mi dochází, jak mi lidé vadí. Krom těch, kteří mě zajímají. Takže valná většina.
A upřímně by mě zajímalo, jak pomoci někomu, kdo pomoc nechce, ale na jehož trápení se už nedokážete dívat, to bych ráda věděla.
Uvažuju, co mi to vlastně chodí po té hlavě, o čem se to tady vůbec snažím psát.

nelítají.

28. února 2014 v 22:58 | Terrie.
To je ta věčná houpačka, kdy se nadšeně unavení a nabití cvičením zároveň odhodláváte k nemožnému. A ani ne za pár hodin už zase sedíte a nad hlavou vám roste stín vlastní neschopnosti a zbabělosti. Dokázali by jste všechno, jediné, co bylo třeba, bylo trochu povzbudit, projevit důvěru ve vaše schopnosti.
Teď už je to zase zbytečné. Půjdu spát s pocitem na který jsem zvyklá. S pocitem prázdna. Jen proto, že přesně ta hudba, která mi předtím dodávala chuť a sebedůvěruju, mi teď jen vlastně opět dokazuje, že všechno je hnus. grunge is not dead.
On vás totiž nikdo nebude mít rád, když mu to nedovolíte. Vždycky je třeba vyvinout nějakou tu snahu, že?
Kašlu na to, dneska žádné překonávání sebe sama už nechci. Jsem tak nešťastná v tomhle, když nemám důvěru v sobě a nedostanu ji v ten moment od jiných, tak prostě nehnu prstem.
Ale ne, všechno bude skvělé a já to vím a usmívám se. :) Jediné co mě může deptat, je mé zbabělé zalézání do ulit.
jen musím začít
Ale dneska už je prostě všechno k ničemu a já obzvlášť. Motýlci už nelítají.
ráno moudřejší večera, skutečně teď je ten čas jít si lehnout.

ty pocity.

28. ledna 2014 v 22:34 | Terrie.
Takový ten pocit, kdy se to prostě dere do očí a nejde to stopnout. To zklamání, kdy bylo všechno v pořádku a měli jste začit žít ale zjistili jste, že tomu tak není. Taková ta hrůza, že je to váma. Všechno to hnusné je jen čistě vaše dílo.
Ten děs, že to pořád nekončí.
To když mrzí, jak nemožný jste kretén! Jen vy sami si stojíte na štěstí. Zamotaný kolotoč ale jak z toho ven? To váhání, že si to neděláte sami. To není dobrovolně. To, když víte, že jste zase nějak ztraceni.
Ten záblesk naděje, že to přece jen není tak zlé, že je to jen afekt a nic víc. Záblesk naděje protkaný stínem. Jistota, že to jsem prostě já. Ten hnus nad tím, že to není nic víc, než moje osoba. Má slabost. Je to ve mě. Součást mě.
A takové to děsivé tušení, že bez vás by bylo líp ... bylo. A na tom záleží víc.
Tebe na úkor sebe.
Ale je jisté, že to by byl můj konec.
ten trapný pocit, kdy zase "depkaříte" a jste tak trapní, že sice chcete čtenáře ale doufáte, že tohle nikdo nebude číst -_-

depresivní.

16. ledna 2014 v 9:18 | Terrie
Kolotoč v žaludku a vítr v hlavě a nátlak života ze všech stran. Kolem jen nervozita a dutý křik. Přes hlavu sáček. Učení nemá smysl, jen musím. Když to nezvládnu, jsem troska. Tak či tak jsem troska. A nevím, co chci. Nemotivace.
Prázdno a přitom tak plno. Plno hnusných věcí. A strachu. A stresu. A pořád se o něco obávat. Musíš. Nesmíš. Musíš. Zvládni. Dělej. Žij. Pche, fraška. Tak to prostě musí být, i přesto, že nic nemá smysl.
Proč?
Kam?
Nač?
Musím
A chci?
Chci vůbec něco?
Budu zvracet?
Démoni a strašidla a duchové a neschopnost a zbytečnost a hnus a děs a strach a nicotnost a nesmyslnost a žádná světlá místa. A vím, že tohle není fér, že na to nemám právo, že nemám důvod…!
Tak proč se takhle cítím?! Co s teď tím'?
 
 

Reklama