hysterie.

20. prosince 2016 v 20:08 | Terrie.
Stres, ztráty, které nikdy nepřebolí, zapomínání, pocit vlastní nesvobody, nerealizování, zahnání do kouta, bolesti světa, bolesti rodiny a ty osobní a strach z neznáma ze změn, ze selhání. Ten tlak, když víte, že selhat nemůžete, ne proto, že chcete něčeho dosáhnout ale proto, že už jste toho obětovali tolik a ačkoli vám na dosažení cíle vlastně ani tolik nezáleží, po tom všem byste jeho ztrátu neunesli.
Doslova.
Asi bych skončila na antidepresivech.
Vím, že jednou z mnoha mých slabin vždycky bylo přehnané vnímání negativních emocí a jejich neustála potřeba ventilace a strach z komunikace zároveň. Alespoň tohle provázelo každou mou blogařskou éru - kontinuální potřeba se vybrečet. Ve skutečnosti jsem nikdy až tak negativistická snad ani nebyla. A to díky tomu, že jsem mohla svou bolest ventilovat, aniž bych ní zahlcovala jiné, a musela přitom vykukovat ze své bezpečné introvertní chaloupky, a přitom měla pocit, že je venku a že se s ni někdo může - anonymně ale skutečně - potkat, a tím pádem mi od ní může pomoci. Jinak to přece nemá smysl a terapeutický efekt se nedostaví.
Jistě, proto už tak dlouho nepíšu. Je to i nedostatek času ale hlavně jsem v zásadě v pohodě. A své osobní způsoby a terapeuty mám.
Skutečně?
V posledních měsících jsem se asi snažila být silná až příliš. Tak, že jsem se stala flegmatická, že se nedokážu snažit. Tak, že jsem zchladla a zduhovatěla zároveň. A doslova jsem otrávila sebe samo.
Cítím, že je to všude. Mám to v hlavě, ve vlasech, v pleti, v uzlinách, v podkoží, obaluje to moje srdce, játra, vyplňuje plicní sklípky, krevní oběh, žluč i střeva. Dusím se a je to horší a horší. Což je vlastně dobře, protože ten třes, nevolnost a chuť řvát a mlátit kolem sebe je automatickou obranou, snahou vyléčit se, očistit. Jenomže když už se dveře otevřely, ani za nic nechci dovnitř. Nechci si to prožít. Nechci, protože vím, že to bylo dlouho, že toho bylo moc, bojím se, co ještě bych našla, zjistila.
A tak proklínám čas, protože nevím, jestli chci, aby poskočil o velký kus dopředu, nebo mě vrátil někam nazpět. Vím jen, že chci, aby nám je všechny vrátil. Mám pocit, že jsem se nevzpamatovala z té první ztráty. A ono jich za posledních několik letech bylo tolik… Upřímně se bojím, že brzy opět zase uvěřím tomu, že nejsem v pořádku.
Stačilo by jen málo, jenže všichni si přejí, abych byla silná a abych bojovala. A za to, že se nesnažím, si můžu sama. A je vážně jedno, jestli nově vybudovaným totálním flegmatismem nebo utíkáním před všemi těmi emocemi.
Jednat roboticky je někdy snazší.
Byla jsem vyléčená, byla jsem jako znovuzrozená, najednou se zas lámu a nejhorší je, že jsem na to sama. Cítím se opuštěná, i když vím, že to není pravda a že je to děsně nefér. Ale nemůžu se lámat, nemůžu si sobecky vynucovat ničí rameno ani uši. Nemám čas.
Musím být silná.
Tohle není konec světa ani žádná katastrofa. Není to ani výtka ani nevděk ani volání o pomoc.
V téhle chvíli jsem jen tvůrcem vlastní sebedestrukce… Možná to všechno dobře dopadne a nakonec se vybrečím s úlevou, načež se svému neurotickému záchvatu (ano, číslo jednotné, na víc není čas, bez ohledu na to, jak moc je potřebuju) zasměju. Anebo mě to jen definitivně utvrdí v náznacích, které mi už dávno říkaly, že se na to mám vykašlat, což mě dorazí definitivně.

Tak či onak, víc než hysterie v tom není.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama