odpusť.

15. září 2014 v 22:50 | Terrie. |  do větru.
V pátek tadá na Slovensko ... jeden by si řekl, že po všech těch "znameních" jsem se na to skutečně měla vybodnou, ale když už jsem připravená ... vyrazím. opravdu.
Nejsem připravená - někde uvnitř umírám strachy čím dál tím víc, čím více se ten den blíží. uch.

ale zpátky k motýlkům, čekající na mě ve svém ponutellovém domečku na parapetu

Zajímavou kartičku jsem si vytáhla ... nevím, co s ní.
Možná jsem kdysi měla tolik, co odpouštět, možná jsem se kdysi sžírala výčitkami a každou bolístkou. A možná nešlo o všechno, jen o jednu věc a přesto. Vím, že kdysi jsem zlobou a podobnými emocemi byla doslova prohnilá.
Zvláštní je, že momentálně se snažím přijít na to, komu jsem ještě neodpustila a nepřicházím na nic. Dokonce si ani nemyslím, že bych si to nějak vymýšlela, abych připuštění si, že někomu odpustit mám unikla ... jsem klidná. Vyrovananá. Jak mi kdysi vadil každý, kdo dýchal, nemůžu náhle s jistotou určit nikoho, koho bych vyloženě nesnášela. Ale tak ano, jistě, vždycky bude někdo, koho budete mít v neoblibě - potkáváte různé lidi a čas od času si při pohledu na někoho pomyslíte "bože, jak já ho nenávidím" ale jen ten člověk odejde, opustí vás i nechuť. Nenosím si žádné opovržení v sobě, ničím takovým se nedusím. A to je krásné, když si to uvědomím, cítím neskutečnou úlevu a cítím se volně.
Většinou víme, co nám brání ke štěstí a k lásce, k tomu, nehledět na vše kolem s nenávistí a víme, jak bychom to mohli odčinit ... ale ta naše pitomá hloupá sobecká hrdost, nám to nedovoluje. Anebo je to strach z prohry? Ať, tak, či tak, už jen samotné překonání sebe sama nám umožní vzít vše pevně do svých rukou a to je po vždcky výhra i kdyby snad následující činy nevedly k ničemu plodnému - holt, jsou věci, které neovlivníme - co se může stát? Vybrečíme se ale budeme svobodní. Už nás nebude muset nic užírat, protože jsme to alespoň zkusili, překonali jsme sebe sama a jsem zase volní.
sotjí za to odpustit a osvobodit se.

Otázka ale zůstává: odpouštíme sami sobě? Třeba není co. A třeba si jen myslíme, že není co.
Kolikrát nevědomky ubližujeme sami sobě. Kolikrát vědomě ublížíme jiným. Oni nám odpustit dokážou snáz, oni nežijí s vinou z pocitu - ublížil jsem. Ale odpustíme pak my sobě? Oprostíme se skutečně od viny?
Když už je teda po všem, odpustila jsem si vůbec někdy něco?
Na tohle odpověď najít nedokážu.

Vyvstává další otázka, zda-li jsem pro samou radost neopomenula na věci, který by mi odpuštěný býti měly, ale nechci za ně cítit vinu ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 theworldisugly theworldisugly | Web | 17. září 2014 v 17:56 | Reagovat

Sami sobě neodpouštíme. Jen zapomínáme. Občas některá z těch malých nebo velkých ran vyvstane na povrch a bolí to stejně jako na samém začátku.

2 Janča Janča | E-mail | Web | 20. září 2014 v 11:57 | Reagovat

S tím odpouštěním sama sobě máš úplnou pravdu. Buď si myslíme, že jsme si nic neudělali a nemáme si za co odpustit, nebo si za to nechceme dávat vinu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama