6. ... write about your feelings for someone.

3. srpna 2014 v 17:07 | Terrie.
Jsem pitomec, který si nepamatuje čísla, data ... vlastně nic, takže už ani nevím přesně, kdy mi cvakla na facebooku ta zpráva (která, jen tak mimochodem byla blbost - měla použít místo slova "empatie" spíš "sympatie", pochybuju totiž, že v ten moment jsi se mnou zrovna soucítil), jenom tak logicky odvozuju, že to mohl být asi říjen. Nebo ještě konec září?
Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než jsi mě vytáhl ven, o číslo sis ale řekl poměrně brzo. To je jedno, pamatuju si, žes měl rád modrou barvu a japonskou výrobu, ať šlo o auta, či holky... pizzu, džus - vlastně jsi se tak moc nezměnil, že?
Dost dobře, vlastně přesně si pamatuju, cos měl ten den, kdy jsem tě viděla poprvé, na sobě, vím, jak mě elektrizovala tvoje ruka, která se lehce dotkla mé lopatky - to bylo poprvé, kdy jsi se mě dotkl. Pamatuji si ten slavný gobelín na stěně za náma, v čajovně, pamatuji si tu podivnou silu, která stále přitahovala moje oči k tobě, jak tam v pološeru sedíš, vykládáš a pořád se něčemu směješ. Pamatuji se, jak jsi cestou k podchodu na nádraží začal skákat jak blázen a předvádět gangnam style a pak předstíral, že umíš rapovat (ne, promiň, umíš rapovat, nebudu ti křivdit, žijeme len raz je nejlepší v tvém podání). Pamatuji si své zmatení, když jsi propletl své prsty mezi mými (měls na palci takový maličky puchýřek a o něco později jsme prošli kolem půjčovny svatebních šatů). Pamatuji si, přibližně, vůni v čajovně, kdy sis mě k sobě přitáhl a poprvé políbil. Nikdy jsem nezažila lepší polibek, často na něj myslím a přehrávám si ho znova a znova
Po tom všem to není ani o paměti, ani o mých (po)citech ...


Potkal jsi mě v době, kdy jsem se dostávala ze dna a kdy jsem někoho, přesně jako ty, potřebovala. Brácha mi kdysi řekl, že když jsme spolu začínali, myslel si, že z mé strany je to jen taková zábava. A možná byla. Nebo spíš touha být zase s někým, kdo je mnou poblázněn. A tys byl. Ale zároveň nezapřu, jak jsem M. vykládala o všem, o každém našem setkání s ohromným nadšením, s vnitřním chvěním. Nejspíš jsem tě prostě chtěla ale neměla jsem pocit, že už nadešla ta správná chvíle. Bála jsem se. Ty víš, že jsem se bála, že jsi souzený jiné a moje snaha fungovat s touhle obavou už nás taky stála hodně ... Tehdy jsem se možná ještě bála, že jsem se stále přiřazovala k někomu jinému. Ale teď už mám mnohem větší nový strach, že už nikdy nebudu moct skutečně patřit někomu tak, jako patřím tobě.
Možná jsem se zamilovala do tvého spontanního já. Té nevázanosti, která zároveň, paradoxně, slibovala naprostou oddanost. A co si budeme povídat - chemii, která tam byla od začátku, si pamatujeme oba ...
Ať nás to stálo, co chtělo, nikdy jsem nelitovala toho, že jsem to s tebou zkusila. Možná jsem měla vždycky potřebu tě zkoušet. Možná jsem potřebovala opravdu někomu ublížit za všechno, co se mi stalo (v tomhle ohledu jsem se za tebou možná skutečně nemusela tak hnát, třeba bych tě toho mohla hodně ušetřit ... a oba víme, že bych nakonec skončila ve tvé náruči, ať tak, či onak). Třeba jsem měla strach, víc, než je zdrávo, dala jsem ti zabrat tím, když jsem se dívala na pitomé okolnosti. Koho zajímá, co máme kdo za školu? Koho zajímá o čem si (ne)povídáme? Proč stále musím nad něčim dumat a do něčeho šťourat...?

Asi mi nestačí, že jsi zůstal po tom všem. Tenhle článek píšu v době, kdy mám pocit, že jsem mrtvá. Opět šťourám. A tentokrát absolutně nerozumím ničemu. A tuším, že se můžu ptát sama sebe, co je špatně tentokrát. A třeba už je dávno pozdě ...

To nic nemění na tom, že všechny ty kýčovité věci, jakože jsi mi změnil život a že jsi se mi stal celým světem, že jsi tím, ke komu se utíkám, když je mi nejhůř a můj smysl bytí, energie, která mě posouvá vpřed, jsou pravdivé. A tak nevím, co je vlastně špatně. Dlouho už mi nebylo tak zle, z hrudi mi vyzařuje psychická nadbolest a rozlévá se mi všude po těle, chce se mi zvracet. Tak proč to prostě nevyřeším? Stále nevím, v čem je problém. Stále. Nevím.
Jestli je tohle konec, nevím, buď ano, nebo jen zase hysterčím a přeháním, ale to, co zažívám, je reálné. Když teď cítím, že "tu nejsi", po té dlouhé době, kdy jsi tady byl neustále, chce se mi umřít. I kdyby to skončit mělo, i kdyby to bolelo sebevíc, nějak bych se s tím vypořádala, nehledně na všechny ty věci, které bys ve mě reálně nechal a které už by nešly vzít zpět, nechci... ale ...

Můžu se na tebe zlobit sebevíc, můžu tě sebevíc nenávidět, což asi dělám, jen z představy, že tě nemám, se celé mé nitro chvěje a vybuchuje. končím.
Tolik věcí, tolik snů, tolik představ ... vše spojeno s tebou. Vše jsem si plánovala s tebou a myslela to vážně. Tolik slibů, které jsem dala tobě ale i sobě - ty sliby, které vím, že dodržet dokážu, jediná věc, které dokážu být věrná a jediná věc, kterou bych prostě ... uměla. Už zase melu z cesty, mám v tom chaos a ztrácím se ve svých myšlenkách ... ale možná v ten moment, kdy tě reálně nemám a ztrácím to můžu říct nejjistěji.
ztrácím sebe, čím víc ztrácím tebe.

Bytostně se upínám na tvou osobu. Miluji tvou duši i její obal. Stal jsi se mou nejbližší osobou, až tak blízkou, že jsem všechnu zlost a problémy obracela na tebe. Nedokážu kolem sebe najít nic a nikoho, co by tě mělo nahradit. Nic.

Chtěla bych ti moct ještě toho tolik slíbit, tolik toho zažít, tolik dodržet. Nedokážu se od tebe odpojit. Nedokážu tebou nebýt posedlá, nemůžu tě dostat z hlavy, odepsat, nemůžu. Jsi tak hluboce vryt v každém mém atomu. Není to jen o zvyku. Někdy jakobychom se jeden druhému tak přizpůsobili, vytvořili si takový svět, že jsem prostě měla pocit, že ke mě patříš od nepaměti, třeba jako moje ruka, ke které se taky chovám, jako bych o ní nikdy nemohla přijít, jen proto, že prostě je. taková chyba, takové sobectví.prostě vím, že s tebou můžu zažívat lásku a partnerství tak, jak si jej představuju. A je je jedno kdo je nám souzen, na tohle už nevěřím, usoudím sama!
Vím, že nikdy nebudeš dokonalý a že si sama ubližuju tím, když čekám, že to bude jinak a když pořád chci něco a nevím co ... nemluvě o tom, jak ubližuji tobě. Vědět, že už nikdy nebudeš můj, moje existence by si nepřála nic jiného, než momentálně prostě skončit. Bylo by to, jakobych ztratila důvod ještě dále být.

Když zavřu oči, vidím tě a křičím neslyšitelným vnitřním hlasem a umírám v každém momentě, kdy natahuji ruku a nemůžu se tě dotknout a nevím - ani nevím, co s tebou zrovna teď vlastně je a jestli ses mi třeba nezdal.

Jediné, co chci, co skutečně chci ve svém životě je dýchat pro tebe.
dát ti všechno, jako tys dal mně.
nevím, co budu dělat, ztratím-li tuhle šanci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lauralex Lauralex | Web | 3. srpna 2014 v 19:19 | Reagovat

Hezkej článek. Nějak nevim, jak to komentovat, ale některý pasáže mi připomínaly moje pocity, chápu to. A vlastně to znám.

2 Radfordová Radfordová | Web | 3. srpna 2014 v 22:04 | Reagovat

ach. tak snad jedině ať tu šanci neztratíš :)

3 Claire, velký brácha. Claire, velký brácha. | 4. srpna 2014 v 17:36 | Reagovat

Po celou dobu, co jsem ten článek četla, to ve mně vyvolávalo velké množství smíšených pocitů. Pamatuji si, jak jste spolu začínali.. :3 Chvílema jsem měla chuť vás oba popučit, chvílema mi z toho bylo smutno.. Asi to byl záměr... :)

4 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 5. srpna 2014 v 21:46 | Reagovat

Líbí se mi poslední tři věty :) Jinak hezký článek. podobně jako komentář jedna, nevím jak bych to komentoval, ale v něčem se vidím. :-D

5 theworldisugly theworldisugly | Web | 8. srpna 2014 v 20:15 | Reagovat

Je škoda něco tak dokonalého, plného citů a lásky jakkoliv komentovat. (Ale stejně to udělám) Podobné pocity, kdy se možnost na chvíli neexistovat, nebo neexistovat úplně, hodí více než cokoliv jiného, jsem zažila jen jednou, a to, když jsem ztrácela někoho, pro koho jsem nikdy nebyla nikým jiným, než ničím. (Zvláštní, vždy, když komentuji tvé dokonalé články, skončím u svého otravného já)

6 Doma Doma | Web | 9. srpna 2014 v 19:11 | Reagovat

Láska tolik zraňuje, tak proč jí každý chce ... zvláštní, že?

7 Lady≈Claire Lady≈Claire | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 10:07 | Reagovat

Krásná písnička, krásně napsané.
"Láska je jako cesta, i bez ohledu, kolikrát po ní zakopneš, tě pokaždé dostane někam dál."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama