Srpen 2014

když vzpomínám.

26. srpna 2014 v 20:26 | Terrie. |  na téma.
Připadá mi, že čím jsem starší tím je vše takové ... horší. Že jsou věci složitější a už vůbec ne tak naivní jako kdysi, to je jedna věc, ale že se i vzpomínky zdají být jinačí je věc druhá. Děsivější.
Jsem člověk, který si vybaví atmosféru minulých dni více než snadno. Stačí někde ucítit zápach cigarety kdesi z dálky, zatímco se se stejné dálky line velmi jemná vůně dámského parfému a do toho velmi teplé letní počasí a rázem jsem zpátky v Egyptě a je mi dvanáct. Podobně voní i vzpomínka na první ročník na zdravce - cigarety a žvýkačky. V obou případech si nejen vzpomenu, ale podivně se otřesu - jakýmsi steskem a touhou po návratu, v druhém případě smíchanou s velkou kapkou úlevy, že už je po všem a děsem z pocitů, jež jsem tehdy prožívala. Když pomyslím na chuť kebabu, ocitám se v blízkosti Opavského náměstí a necítím zhola nic, byť vše vidím naprosto detailně. A ptám se proč zrovna Opava? Proč ne Frýdek?
Čím novější vzpomínka, tím méně barvitá, méně emotivní. Všechno je ochuzené o barvy, víc a víc jak jsem starší ... jaksi smutno mi z toho je.
Ale ne dost. Na to toho cítím až příliš málo, když si vzpomenu.

zombie team.

26. srpna 2014 v 12:11 | Terrie. |  tags.
Tak tedy děkuji Domči za nominaci na jakýsi další zbytečný řetězáček - to bych to nebyla já, abych se do toho nepustila, známe své lidi.
Princip je v tom, vybrat si 5 knih a z každé knihy 2 hrdiny - ti budou tvořit tým nasazen proti zombiekům.
Trošku problém vybrat knihy a vhodné hrdiny, jelikož poslední dobou jsem dočítala povinnou četbu anebo šlo o knihy kde jádrem byla myšlenka a postavy již tolik charakterizovány nebyly. Proto nezbývá než klasika (do které bych šla stejně vždycky): Pán Prstenů (Aragorn, Frodo), Hobit (Bilbo, Radagast), Harry Potter (Sirius Black, Hermiona), dále si volím knihu Na Cestě od Kerouaca (Dean Moriarty, Sal Paradise), a dejme tomu ... Letopisy Narnie (Rípčíp, Bílá čarodějnice)

1. Kdo by při zombie apokalypse zemřel jako první?
Jeden by si řekl, že když mám v týmu hobita a myšáka ... ale ne, ti mají až příliš tuhý kořínek. Promiň Sale, ale od začátku jsme všichni věděli, že se sem vůbec nehodíš. Držel ses dlouho, jen co je pravda.
2. Koho bych strčila zombíkům do náruče, abych nás zachránila?
Nevidím jinačí důvod, aby tady byla všemi nesnášená, nesympatická, namyšlená Bílá čarodějnice s námi. Při první skušenosti s ní, by se jistě všichni shodli, že to tak mělo být.
3. Kdo se jako první promění v zombie?
Sice je to statečný chlapák, ale má Prstenem už tak pomatenou a oslabenou vůli a mocnosti zla ho vždycky už budou moci ovládat, třeba jen na chviličku. Dlouho jsi bojoval Frodo, všichni jsme ale tušili, že jsi po tom všem, cos zažil, slabinou.
4. Kdo mě strčí do náruče zombíků, aby se zachránil?
Tohle je taky docela jasné. Sice je k podivu, jak dlouho takhle přežil, ale Dean Moriarty se vždycky ze všeho vykroutí. A rozhodně si s ničím nedělá těžkou hlavu, natož, aby trpěl nějakými výčitky...
5. Kdo je idiot týmu?
Po tulácích, kteří jsou buď mrtví, anebo prokázali dostatečný důvtip, a Bíle čarodějnici, je to bohužel Bilbo. Možná tak na některé působí, ale víme, jak to s idiálními génii ...
6. Mozek týmu.
Netřeba vysvětlení - Hermiona.
7. Medik týmu
Věčně zhulený Radagast nás bude léčit pouze přírodními produkty.
8. Expert na zbraně?
Budiž tento post svěřen panu Blackovi... on už Tichošlápek jistě něco vymyslí.
9. Rváč týmu.
Malý ale přesto jedovatý a ostrý... Rípčíp vám nakousne palec a v ten stejný moment vám ostří jeho meče skončí v zadku, ani se nenadějete.
10. Kapitán týmu
Pán Aragorn má ty velitelské sklony snad vrozené.

jen aby bylo jasno - žije.

25. srpna 2014 v 20:03 | Terrie. |  do větru.
Terrie žije. O ano, žije a je všechno v pořádku :3
Znáte ten pocit, kdy máte konečně skutečně volno a přitom volno nemáte, protože buď musíte pořád myslet na školu a dodělávat projekty, anebo se honem rychle snažíte dohnat nějaké to léto, která vám už beztak dávno uteklo...? Tak nějak tak to momentálně mám a v tom všem, když mám fakt chvilku volna, se raději odstřihnu ode všeho a hraju the sims. A přitom se tak nějak vnitřně chvěju - už abych něco na ten blog napsala ...
Ale jsem tu a asi začnu věci řešit přednastavováním článků, protože to tady chci nějak dál vést ...
A co nového? Vlastně nic, pořád nemůžu dohnat to všechno, co bych dohnat chtěla a asi už to nedoženu. Rodiče mě tahají na výlety. Škola mi furt hoří za prdelí, protože se jí asi nikdy nezbavím, sice mám momentálně vše hotovo ale pořád je na myslet a co tak trochu hrotit. Pak zase odcestuji k dědovi, což mi zabije skoro celý týden a vemte si, co by člověk dokázal dohnat za týden ...
Anebo jsem zaměstnána přítelem, jak jinak. S ním bývám nejčatěji ale přesto mi to příjde tak málo zrovna. Což mi připomíná ... minulý článek byl možná trochu přehnaný což je pitomost, já přece nikdy nepřeháním! blablabla, někdy bývám trochu hystericko-teatrální - nemusel vyznít tak smutně. Každopádně děkuji za vaší komentovanou podporu. A jak vidíte, vše je v pořádku. pche, abych nás dva skutečně dokázala dovést do "hrobu" to by teda panečku muselo být teprv terno.
no a čas se krátí a krátí
jak se pořád máte vy, mí pomyslní blogoví přátele, před kterýma se tady ustavičně mentálně zcela odhaluji?

6. ... write about your feelings for someone.

3. srpna 2014 v 17:07 | Terrie.
Jsem pitomec, který si nepamatuje čísla, data ... vlastně nic, takže už ani nevím přesně, kdy mi cvakla na facebooku ta zpráva (která, jen tak mimochodem byla blbost - měla použít místo slova "empatie" spíš "sympatie", pochybuju totiž, že v ten moment jsi se mnou zrovna soucítil), jenom tak logicky odvozuju, že to mohl být asi říjen. Nebo ještě konec září?
Ani nevím, jak dlouho to trvalo, než jsi mě vytáhl ven, o číslo sis ale řekl poměrně brzo. To je jedno, pamatuju si, žes měl rád modrou barvu a japonskou výrobu, ať šlo o auta, či holky... pizzu, džus - vlastně jsi se tak moc nezměnil, že?
Dost dobře, vlastně přesně si pamatuju, cos měl ten den, kdy jsem tě viděla poprvé, na sobě, vím, jak mě elektrizovala tvoje ruka, která se lehce dotkla mé lopatky - to bylo poprvé, kdy jsi se mě dotkl. Pamatuji si ten slavný gobelín na stěně za náma, v čajovně, pamatuji si tu podivnou silu, která stále přitahovala moje oči k tobě, jak tam v pološeru sedíš, vykládáš a pořád se něčemu směješ. Pamatuji se, jak jsi cestou k podchodu na nádraží začal skákat jak blázen a předvádět gangnam style a pak předstíral, že umíš rapovat (ne, promiň, umíš rapovat, nebudu ti křivdit, žijeme len raz je nejlepší v tvém podání). Pamatuji si své zmatení, když jsi propletl své prsty mezi mými (měls na palci takový maličky puchýřek a o něco později jsme prošli kolem půjčovny svatebních šatů). Pamatuji si, přibližně, vůni v čajovně, kdy sis mě k sobě přitáhl a poprvé políbil. Nikdy jsem nezažila lepší polibek, často na něj myslím a přehrávám si ho znova a znova
Po tom všem to není ani o paměti, ani o mých (po)citech ...

dobroXzlo.

1. srpna 2014 v 13:45 | Terrie. |  na téma.
Upřímně, dost pitomé téma týdne, drahý blogu. Jsme snad v pohádkovém světě? Navíc, ani mi nepříjde, že by naše tak "zkažené" století umělo skutečně jedno od druhého rozeznat. Ale když už jsem měla skoro celou noc na uvažování, že přišlo i na tohle praštěné téma ...