Červenec 2014

5. ... write a letter to anybody.

31. července 2014 v 18:14 | Terrie.
Drahý příteli
Nebo bych Tě tak nazývat neměla? Nezáleží na tom. Už ne. Jsi-li on, či ona, starý, či mladý, kdy jsem Tě viděla naposled, na tom také nezáleží. Paměť je nespolehlivá záležitost, nespolehlivá tak, jak jí její majitel dovolí - o tom jistě víš své a netvař se, jakože nevíš o čem mluvím.
Dotkla jsem se Tě snad? Ale no tak, jsme teprve na začátku mého psaní. A snad je to jen mé zbožné přání, myslet si, že jsem se Tě mohla dotknout, znamenalo by to, že by Ti na tom záleželo, byť jen trošinku. Nezáleží. Pořád jsem se Tě nedotkla, co? Ne, nemusíš se cítit špatně, byla by to jen slušnost, nějaký zvyk. Stejně vím, že je Ti to jedno tak či tak.
A proč Ti píši? Protože taková jsem prostě já. Mohu se snažit sebevíc, aby to vypadalo, jakože opak je pravdou, můžeš mé snaze věřit ale nevěř, předstírám. Předstírám, že jsem jako všichni ostatní, jako ti "normální", kterým velmi snadno přestane záležet. Moc dobře si pamatuji a až moc dobře si ukládám. Lidi, události, zážitky, to vše ve mně zůstává a neodchází. Jsem plná minulosti a věcí, na kterých záleželo. Ty věci ve mne žijí, snad proto mám stále pocit, že mi záleží. Neumím zapomínat tak rychle, jako ostatní. A možná to není zapomínáním, možná je to tím, že mi tak lehce a rychle záležet začne. Tak snadno jsem uvěřila všemu, cos říkal. A nešlo jen o slova. Každé tvé gesto, čin, úsměv, myslela jsem si, že Ti na mě skutečně záleží. A dovolila jsem Ti otisknout se, byť malinko, v mém srdci. Snad už se tohle nenosí. Snad už jsou si všichni tak jaksi blízcí a zároveň vzdálení. Snad jsem jen já ta, která bere lidi ve svém okolí vážně a má je skutečně ráda. I když už se z okolí přirozeně vytratí. Snad jsem Tě potřebovala, protože bych se jinak cítila osaměle. Snad mě to trápí, protože se osaměle cítím teď. Snad jsem vždy byla osamělá, kdoví. Stejně jsi mě stál jistou dávku smutku a nejsem si jistá, mám-li Ti to stále za zlé.
Anebo je to má chyba? Třeba jsi Ty čekal na mě? Na mé gesto? Třeba sis Ty říkal, přesně to, co si říkám já teď a měls prostě pocit, že jsem zapomněla, že mi nezáleželo? Anebo si tohle všechno (ne)přeji jen proto, abych se nemusela vypořádavat s tím, že mě na Tobě záleželo o kus více ... že jsem si mohla naivně myslet, že jsem pro Tebe někým víc, než známou.
Ale upřímně, ublížila jsem já Tobě nebo Ty mně?
Tak, či onak, čert to vem. Vždycky jsem tahle trápení mívala a snad je i vždy mít budu. Anebo si už konečně, díky Tobě, uvědomím, že lidé nestojí za to, abychom si je přivazovali k srdci a vtiskovali do paměti a doufali, že jim na nás záleží stejně tak a čekali a čekali a trápili se a marně.
Chci se na Tebe vykašlat. Tak proč Ti to tedy píši? Protože bych chtěla abys tohle všechno konečně věděl. Je to hloupost a říkej mi třeba hysterko, stejně bys to vědět měl. A byť by jsi mi mohl alespoň říci, zda jsem někdy, byť jen na okamžíček, chyběla já Tobě, na odpověď nečakám, ani bych se nedočkala.
Přeji Ti štěstí ve Tvém zapomnění
Tvá "stará známá"

4. ... rant about anything.

30. července 2014 v 17:22 | Terrie.
Mám si stěžovat? To zní úkol jako přesně stvořený pro mě, bytost, která si stěžuje neustále.
To s sebou ovšem nese obrovský problém - když si v jednom kuse na něco stěžujete, nemůžete si vybrat k jakým stížnostem se ubrat, když už dostanete k tomutu oficálně volný prostor.
Je toho tolik, ach, mohla bych si stěžovat pořád a pořád ...

Jo, je to tak, jsem naprosto nemožná. Pořád bručím, naříkám ... ráno je moc zima (a hlavně moc brzo) odpoledne moc vedro. Být chvilku v mé hlavě - vyděsili byste se, jak tak křehce vypadající slečna může takhle klít a mluvit vulgárně - nebo spíš uvažovat vulgárně. Fuj. Bohužel, se musím přiznat, je to tak a je to čím dál tím horší.
Samozřejmě, že si svou chybu opět plně uvědomuji.
Samozřejmě, že mi to vadí.
Chtěla bych být vyrovnanější, optimističtější, veselejší, klidnější ... takové lidí mají přeci višichni rádi, mají se lépe, žijí déle ...
Stačilo by mi jen se začít trochu ovládat. A cvičit, něco dělat, mluvit se spravnými lidmi, nebo prostě s lidmi - negativní pocity nějak ventilovat.
Ale k čemu?
Přece jen mi všichni vadíte, nic mě nebaví, všechno je hnusné. A k čemu cvičit, když jsem stejně tlustá a už mi nic nepomůže? Jsem hnusná a už mi nic nepomůže.
Jsem nemožná, nemožná, nemožná.
A ano, takhle to se mnou je (víc než) často ... tak si asi budu stěžovat dokud nechcípnu zhnusením.
A věřte mi, že jestli se toho nezbavím, chcípnu takhle hodně brzo. Budu vlastně už takový předčasný zabšklý důchodce.

chtěli jste stížnost, tudů, máte ji mít.

nr. 4

23. července 2014 v 19:26 | Terrie. |  playlists.
Pár faktu na úvod: Terrie je ostříhaná, je na blogu už rok a týden (snad, zhruba, víc) a ta nová šedá se jí líbí i nelíbí - snad i na ní to působí až příliš pesimisticky, taky máte ten pocit?
Ale jsem ráda, že se to tady mění ...
a že mi hudba zas přináší tu radost :3
pár nových objevů a pár kousků klasiky, prosím


už je ze mě labuť?

19. července 2014 v 20:27 | Terrie. |  na téma.
Asi to všichni znáte. Skupinku holek, které kluci obletují od dob, kdy je holky začnou zajímat, které mají všechny kamarádky světa a celou školu pod palcem ... ne, mezi ty jsem nikdy nepatřila. Byť jsem bývala hezké děvčátko. Třeba trochu buclatější ale s blond lokýnky, očima jako dvě studánky ...
Podle mě to není o kráse, popularita je prostě... prostě je. A podle toho děti, či kolektiv, obecně hodnotí, jestli se líbíte.
A já se nelíbila. Protože možná proto, že už od školky jsem nesměla patřit mezi ty holčičky, které bývaly princeznami. Doteď nevím proč mě mezi sebe nechtěly. Snad jen tak, ale od té doby jsem asi měla být nepopulární.
Navíc jsem se postupem času trochu zakulatila a puberta mi teda moc nepřidala - zatracené problémy s mastnou pletí.
Tak třeba nemám nejhezčí obličej, není symetrický, mám vysoké čelo, kulatější bradu, trapný nos, až příliš světlé obočí, dost pitomě se mi kdysi kroutívaly vlasy. Ale přitom ty populární holky taky nijak hezké nikdy nebyly. Ale ony byly "krásné". Nebo tak alespoň byly vnímány okolím, protože kluci za nimi běhávali, měli hodně kamarádek, všichni je měli rádi. Do teď jsme přesvědčená, že nešlo ani o tu krásu ale o to sebevědomí, které vyzařovaly, využívaly, vnímaly je jak ony, tak jejich okolí. A já? Já žádné neměla. Akorát jsem měla prsa no, ale i to tehdy nestačilo, asi jsem byla fakt škaredá.
Takže jsem byla ošklivým káčátkem ... říkávali, že jsem ošklivá. a tlustá - viz. foto, které nevím jistě, zda vám půjde otevřít.

Časem se všecko tak trochu zlepšilo. Trochu jsem se vytáhla. Poznala fajn člověka. Poznala další lidi. Otrkala se. Byla jsem zkažena zkaženou mládeží. Potkala další lidi ... kluky. Začala cvičit. A přestala být tak úplně tou hodnou, nezkaženou.
Dneska jsem docela - ucházející, řekněme. Jsem vlastně docela štíhlá, sice je mě pořád za co chytit (ale dle některých bych si teda měla pojíst) a snahy o posilování se stále plní, neplní. Občas vypadám, jako že se snad i umím obléknout a pleť i vlasy jsou stále trochu problémem ale přece jen se trochu umoudřili. No, pár lidí, možná i víc než pár, si myslí, že jsem se docela změnila ...
Ale rozhodně oproti tomu dřívějšku se cítím jistější, sebejistější a tak si myslím - "krása" je o pocitech a je relativní. Když se cítíte krásní, jste krásní.

tadááá, jedna aktuálně-starší fotka pod perexem a teď uznejte sami jak je to s tím káčátkem a labutí ...

hořko-sladké nic.

18. července 2014 v 21:34 | Terrie. |  do větru.
Mám po praxi, konečně chvilku sama pro sebe, mohla bych cvičit, psát, psát, číst, být s lidmi, nebo spát ... prostě něco dělat
Jsem ale unavená. A otrávená. Zas mám trošku plné zuby lidskýc bytostí - nevadí.
Takže se paradoxně nudím, protože nechci nic dělat a to je strašná otrava.
pff, asi mi (zas) všecko vadí
a přitom je mi tak fajn
Chtěla jsem toho udělat tolik ... už to nejde, jak jsem po těch dvanáctkách unavená, proto se nezlobte, že nepřibývají články - i když už tu "jsem" - a že nemám energii na články vaše
a nezlobte se na mě, nikdo, když mi bude všecko jedno
Všecko je otravné.

Jedno plus to má: nemám čas přemýšlet nad pitominama - jsem naprosto v pohodě, nemám žádné zbytečné, zatěžující mě myšlenky ...

z čehož vychází ta nevýhoda toho, že nemám co (v sobě) řešit a pekelně se (v sobě) nudím, až mám chuť dělat blbiny a nějaké řešeníčko si nadělat
pff, všechno trapné

vyřeším to a vyspím se :3

/listopad-červenec/ vscocam.

12. července 2014 v 15:15 | Terrie. |  stalo se.
Já žiju.
Ano, žiju a neučím se. Uklízím. :3
Po všem tom předstírání, že studuji a nestíhám nic jiného, po mě zbyl takový svinčík a chaos. Ať už v pokoji, v notebooku, v mobilu ... ze kterého jsem si konečně přetáhla fotky a mezi nimi i několik, poměrně povedených (a pro mě hodnotných) upravovaných přes aplikaci VSCOcam - zatím nikde nezveřejňovaných. Fotografie od "počátku" mého telefonu až po nynějšek. Snažila jsem se je uložit v časové posloupnosti - od asi listopadu, ale nejsem si úplně jistá, třeba některé byly foceny dřív, či později ...