Červen 2014

poslední. skoro.

24. června 2014 v 9:39 | Terrie. |  ze studentského deníku.
9:00, bílé slezsko, postel

S velkou miskou bílého jogurutu, ovesných vloček a třešní polosedím rozhodnutá, že už určitě neusnu, snažíce se nelitovat toho, že poslední zkoušku, která mě čeká, jsem si přesunula až na začátek července. Pozítří už mělo být po všem, bohužel nebude - a třeba by stejně ani nebylo - a já si vybrala možnost "prodlužování svého trápení".
Ne, nebudu litovat.
Už jen proto, že nebýt toho přesunu, včera večer bych se učila a cpala do sebe energaťák, místo abych trhala třešně a cvičila v japonském dódžu, které tu vyrostlo téměř ze dne na den.

Zkouškové je šílená věc, o to víc, když máte snad sedmnáct předmětů za jeden semestr, žádné studijní volno, před zkouškami i po nich dlouhé hodiny praxe. Tedy, stejně mi nic neuteče, na praxi musím, že.
Jeden by si myslel, že už si po zimáku zvykne. Že už nebude tak šíleně labilní a nervozní. Kde že. Ono to všecko jde do chvíle, než zjistíte, že vlastně máte na každou tu těžkou zkoušku tak dva, tři dny na přípravu a že ze stresu nedokážete myslet, natož se učit.
A to věčné odkládání života až na pozkouškové období ...

A jak mi zase narostl zadek ... a všecko ...

Ne, už nemůžu dělat mezi povinností a radostí tak tlustou čáru. Musím se to naučit skloubit dohromady - nepřestávat vnímat radost, nepřestávat žít svůj život, ale i přesto nezapomínat na své povinnosti a plnit je svědomitě.
Těžké.
Ale dokud to nepochopím a nedokážu to snad z části tak udělat, budu z toho všeho vždycky šílet jako vlastně šílím pořád, víc a víc.
holt, už stárneš, Terezo

Zvláštní, po tom zlomku včerejška se mi odtud ani odjíždět nechce, sice se mě ta kuchyně - kterou by si nejeden spletl s chlívkem - začínala přesvědčovat o opaku ale student tady má všechno, a možná ještě mnohem víc, co k tomu správnému studentskému životu potřebuje. K tomu životu, který já za celý ten školní rok poznala jen na ten zlomek chvilky - fakt mám pitomý obor lidi, nestudujte to! :D
Jo, přes to všechno mi to tady bude chybět a kdoví, jestli se sem ještě dostanu pak někdy. Ale že to uteklo ... díky bohu, že to utíká

A proč ještě nespím po tom všem? Já nevím, jsem divná, utahaná jako kotě a stejně se probouzím brzo, odpočatá.
Za hodinu mi jede vlak a spolubydlící ještě spí a mě se je nechce budit, ale někdomi musí odemknout branku... zatraceně :D

takový ten pocit ...

6. června 2014 v 22:07 | Terrie. |  na téma.
... když je před váma otevřený prázdný soubor a vy sakra nevíte, jak začít
... když jste měli všechno hezky naplánované ale s jednou zkouškou jste nepočítali - a teď vám jeden termín kazí všecky plány a je toho prostě příliš a tušíte, že se to zvládnout nedá
... když se po takové době pracně zachovávaného klidu v duši začnete zase "hroutit"
... když je toho zase prostě moc
... když toho musíte tolik a dokážete, chcete jenom ležet/sedět/hledět/jíst/nic
... když všichni kolem formují z vesela postavu a vy, kteří jste se do toho už konečně taky s vervou dostali, prostě nemáte kdy - opět
... když nemáte vyhlídky na žádnou odměnu v podobě nějakého volného času
... když je škola jenom sprostým zklamáním a už je to mnohem víc, než nechuť a nucené zlo
... když se vám stýská a stejně s tím uděláte prd
... když se zase cítite jen neustále uvězňováni, nic víc
... když váháte, jestli jste normální, když máte tyhle pocity - všichni jsme na tom stejně, ale ostatní se tak nehroutí, nebo snad ano?
... když nevíte, co pak a máte strach, že příjdete o to nejlepší co máte a co jste kdy mít mohli
... když necelý rok života obětujete přemýšlení a odhodlávání se, trápení se aby jste pak zjistili, že to všecko byl zbytečné
... když jste jen stará známá
... když se cítíte svazování vlastním životem
... když chápete deprese ostatních, protože sami si vlastně najednou uvědomíte, že to, co chce, na co čekáte, co by vás mohlo udělat šťastným, je otázka vzdálené budoucnosti a taky to všechno může jít hezky rychle do kytek
... když máte takový ten večerní neklid v duši, stesk na srdci a zase ten vtíravý, nenáviděný pocit bezvýchodnosti
... když jste tak labilní a udržet si rovnováhu mezi tím vším je pro vás tak těžké a každá další a další maličkost vás znovu a znovu ochromuje, a pak vám nezbude nic, než se zase pracně začít uklidňovat a budovat něco, co vám další maličkost dokonale naruší
... když vám s věkem všechno připadá jen horší a vy už sakra fakt nevíte, jestli prostě jen nejste padlí na hlavu a jestli jediný, kdo tady potřebuje odbornou pomoc, nejste vy sám

3. ... review a movie

6. června 2014 v 9:44 | Terrie.
Tak jo, asi si zasloužím na chvilku, opět a znova, oddechnout si a třeba napsat článek. Pokročit v writing challenge, protože nějaké to review chci mít už z krku.
Nějaké ty recenze, kritiky ... to nikdy nebylo nic pro mě. Mám ráda všechno a nic a nemám absolutně žádné znalosti, na kterých bych mohla stavět. Při nějakém tom hodnocení se řídím srdcem, což asi není objektivní nástroj kritika. Buď se mi to líbí anebo ne, a pokud ne, kritizuju každou banalitu a přeháním. Alespoň vím, že věcem nerozumím, tak svoje kritiky necpu všude veřejně. S radostí a vervou jí cpu mým nejblížším, i když nevím o čem mluvím ale za to vím jistě, že zas dostanu za uši! Ale když už teda musím ...

Rozhodla jsem se tedy psát o filmu, příjde mi to jednodušší. A v poslední době jsem viděla minimálně tři filmy, které se mě dotkly a byť s odstupem času, mám tendenci o nich mluvit. Proto se nedivte, kdyby se tady objevil další jakýsi (pro mě nezvyklý) filmový článek, nemůžu psát o všem, že ano a tohleto "výběrové řízení" nakonec vyhrál můj milovaný snímek Narušení.