není vidět.

25. května 2014 v 21:34 | Terrie. |  na téma.
Zrcadlo, stejně tak jako lidé kolem, vidí, všímá si. Povrchově.
Lidé si všimnou, když změníte účes, někteří, někteří vás pochválí (nebo taky přesně naopak!) když si všimnou, že jste zhubli. Stejně tak, jako vy vidíte v zrcadle tu žlutou žárovičku uhru, který vám už fakt pije krev. To je k naštvání, stejně tak jako kruhy potu v podpaží, v těchto horkých dnech, kterých si taky všimnou i ostatní. Nic nezůstane jen mezi vámi a zrcadlem.
Jen to, co není vidět.
Možná už je dneska moc ohrané psát o smutku, bolesti a trýzni neviditelné díky "dokonalému" úsměvu, který nasadíme a všichni nám na to skočí (jo, to bych byla fakt in a děsně cool a strašně hustá...). A je to o tom?
Neukrývá svět za zrcadlem, ta krajina někde hluboko uvnitř lidské duše, ta odvrácená strana měsíce, něco, o čem nevíme ani my sami? Dokážeme nevědomí skrývat pod maskou přetvářky?




Pocit osamění střídá akutní potřeba být notnou chvíli o samotě. Výbuchy života následované náhlými návaly slz a pocity marnosti, zbytečnosti ...
Proč?
Všechno v jeden den. Jedno odpoledne. Jednu hodinu. Vteřiny ...
Láska a nenávist. Radost a zármutek. Naděje a bezmoc. Asi, aby se člověk nenudil a byl vděčný za tu různorodost ... vděčný a naštvaný vzápětí. Vděčný a naštvaný zároveň.
Je to všechno o lidském podvědomí? Vytěsněná traumata z dětsvtí? Zaseknutí v některé etapě sexuálního vývoje? Pomozte mi, pane Freud.
A slova plynou, myšlenky, pocity. Jednou dole, jednou nahoře. Chtít žít, tak beznadějně moc. A zatím se ti vše sype pod rukama a uniká ... ztráci se. Touha milovat ve světě, kdy každý člověk je jen odporný pozér a málokdy vidíš klady, převyšující zápory. Je to ale o tom, co vidět chceme.
Proč? Proč zase?
Popravdě: "štve tě to...?" Nebo je mi to jedno?
Co je to, co cítím?
Co je to ve mě? Co se skrývá za zrcadlem?
Chceme milovat nebo ničit? Dávat nebo brát? Žít nebo odejít?
Kdo nám vložil do hlavy ten čip, který tohle všechno určuje a koordinuje?
Jsou to tužby nebo obavy nebo vzpomínky, které dělají takový zmatek?
Třeba se ve skutečnosti tak nějak chci dovést k šílenství. Třeba je skutečnost mých tužeb úplně jiná, nepřirozená ...

Proč jste dnes všichni tak depresivní a šíříte to do okolí? ... nátlak, stres, požadavky, konvence, svěrací kazajky.

Záleží na tom vůbec? Záleží na něčem vůbec?

proč zase?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Doma Doma | Web | 26. května 2014 v 21:19 | Reagovat

Vím jaké to je. Já jsem profík v úsměvech zakrývající smutek. Cítím osamělost, ale zároveň potřebu samoty.

2 Radfordová Radfordová | Web | 31. května 2014 v 9:33 | Reagovat

Hodně zajímavý článek. V podstatě mi všichni říkají, že tyhle pocity přejdou, ale pokud se to stane... kde budu potom? Budu už jenom šťastná? Nebo jenom nešťastná? A co je to sakra štěstí?
Myslím, že ta kolísavost mezi "nahoře" a "dole" nezmizí nikdy. Nevím, jestli kvůli tomu být klidnější, nebo naopak. Těžko říct.

3 theworldisugly theworldisugly | Web | 3. června 2014 v 20:28 | Reagovat

Já ty tvé úvahy fakt žeru!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama