bylo ti pět let.

18. května 2014 v 15:16 | Terrie. |  na téma.
Údolíčko obehnáno lesy, přes ně vede pěšinka - po opačné straně, než se pásaly dědečkovy krávy, jsi se choulila v borůvčí a místo do košíku, putovala sladká bobulka do tvýh úst. Zase budeš modrá až za ušima. Mohla ses kdykoliv napít z pramínku. Maminka ti vždycky říkávala, jak je ta voda lahodná a nezávadná, vždyť také tekla z lesa. Až později jsi z toho místa mívala úzkosti a nemohla jsi tam chodívat sama, ne na dlouho. Ale to už ti bylo víc, než pět, to už jsi byla starší, když ti, stále tak křehké dětské duši, řekli o té sebevraždě.
Pět let, tři roky, osm, deset. Kdoví, záleží na tom? Stále myslíš na dětské tepláčky, nebo sukýnky, které hladí vysokou trávu, zatímco si hrajete na honěnou, nebo autostop (ten jsi mívala radši, protože ses u něj tolik nenaběhala - nerada jsi běhala, bylas vždy pomalejší oproti ostatním a trápilo tě to). Dětská ručka hladící jemná stébla trávy kolébající se ve větru - to si představuješ, při myšlence na dětsví.

Je to ale skutečně vzpomínka nebo jen fantazie? Zbožné přání?
A na tomhle snad záleží?
Běhávali jste na dvoře, prolézali jste stodoly, skákali z jedné hromady sena do druhé a pak, když ses snažila usnout, všechno tě štípalo, jak si byla poškrábaná. Ale to nevadilo. Bylo to znamení, že den byl prožit naplno, stálo to za to, asi tak jako teď stojí za to bolest a ztuhlost v hýždích, kdy po hodině cvičení předchozího dne, víš, žes udělala co proto.
V seně spávala i malá koťata. Anebo ve sklepě, za dřívím. Ale nikdy se ti je nepovedlo ochočit tak, jak by sis přála. Snad i proto, že dědeček to nechtěl, prý by pak nechytaly myši.
A ta kuřátka, která, když byla moc malinká a venku byla zima, přebývala ve světnici v krabičce pod topením ...
Teta, když tě po návratu z lesa houpávala na houpečce a ty jsi počítala "kamínky" v omítce domu. Vařili jste polívky. Z písku, z vody, z prachu ve stodole. Hrávali jste si na stáje, byli jste koníci. Klepávali jste vytrvale na klepátko te kouzelné červené chaty, i když vám to rodiče zakazovali. Ale proč, vždyť ta paní byla tak hodná a nikdy se na vás nezlobila. První sněhové vločky na tvých nádherných puntikovaných rukavičkách, to byla zrovna pouť. Tehdy ti poutě ještě připadaly tak zábavné a kouzelné.
A pak ta stísněnost, když jsi od šesti hodin musela být doma, protože už vás mamka volávala z okna. Koukala ses ven z okna a cítila ses uvězněná (zvláštní, zůstalo ti to do dneška, jen v menší míře). Občas jsi měla pocit, že takový život - každý den stejný - nemá cenu žít, jakoby na něm nebylo nic hezkého, nic útěšného. Svíralo ti to hrdlo a nedokázala jsi nikomu vysvětlit, jak ses cítila. Až teď bys to uměla. Ale proč to tak bylo? Mohly za to holčičky ze školky, které tě zpočátku nechtěly pouštět do svého paláce, kam směly jen princezny? Nebo ti dva kluci, kteří, místo aby tě svědomitě hlídali, strašívali tě tím, že jsou čerti, kteří tě odnesou do pekla?
Přesto... přála by sis být znovu tak malá, aby ses vešla do svýh růžových letních šatů s myškou Minnie a srdčíky. Možná už bys byla hodnější a nezlobila svého brášku, který se bál bouřek a tys ho takto doháněla k pláči. A třeba bys ani jeho, ani ostatní dva brášky, nečesala jako holčičky, přece nemohli za to, že se místo sestřičky narodili oni. Třeba bys se svým plastovým sporťáčkem, ve kterém jsi vozila plyšáčky, došla až za tatínkem do garáže. Kdoví...
To zbožné nevyřčené přání být zase bezstarostným dítětem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radfordová Radfordová | Web | 18. května 2014 v 15:42 | Reagovat

Super napsané. Spoustu těch věcí mi uteklo, protože žijem ve městě a sourozence jsem měla až pozděj... najednou je mi to trochu líto.

2 fromyesterday fromyesterday | Web | 18. května 2014 v 15:50 | Reagovat

Páni Šťouchu, to je tak krásné! Koukám, že jsme to psaly tak nějak.. víceméně nastejno. :)))) Já bych si tak moc přála to vše mít zpět, být to malé děťátko, které se bezstarostně dívá velkýma očima na svět. Byly to nejkouzelnější časy našich životů, proč je vše pryč, proč je to dnes tak jiné? Čím to je a proč mě to tak mrzí? :( Doháníš mě k slzám, achjo..

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 18. května 2014 v 16:55 | Reagovat

Ou to je opravdu poetické ^^" , ne vždy je dětství bezstarostné, ale takové jaké si jej popsala by asi mělo být :-)

4 Doma Doma | Web | 18. května 2014 v 19:22 | Reagovat

Opravdu ses do toho ponořila, krásně napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama