Květen 2014

není vidět.

25. května 2014 v 21:34 | Terrie. |  na téma.
Zrcadlo, stejně tak jako lidé kolem, vidí, všímá si. Povrchově.
Lidé si všimnou, když změníte účes, někteří, někteří vás pochválí (nebo taky přesně naopak!) když si všimnou, že jste zhubli. Stejně tak, jako vy vidíte v zrcadle tu žlutou žárovičku uhru, který vám už fakt pije krev. To je k naštvání, stejně tak jako kruhy potu v podpaží, v těchto horkých dnech, kterých si taky všimnou i ostatní. Nic nezůstane jen mezi vámi a zrcadlem.
Jen to, co není vidět.
Možná už je dneska moc ohrané psát o smutku, bolesti a trýzni neviditelné díky "dokonalému" úsměvu, který nasadíme a všichni nám na to skočí (jo, to bych byla fakt in a děsně cool a strašně hustá...). A je to o tom?
Neukrývá svět za zrcadlem, ta krajina někde hluboko uvnitř lidské duše, ta odvrácená strana měsíce, něco, o čem nevíme ani my sami? Dokážeme nevědomí skrývat pod maskou přetvářky?


2. ... fanfiction.

19. května 2014 v 23:20 | Terrie.
Konečně jsem (po měsící? Cože?! ...Dva měsíce?! Ach nebe.) pokročila v writing challenge. Asi se ptáte, proč jsem s něčím takovým vůbec začínala, když ony jednotlivé ukoly nedokážu plnit - jenže to já bych zase dokázala, jen fanfiction ... je fanfiction ... A na to, že jsem na dřívější blog přispívala s FF pravidelně, i když pro krátké období, byl tohle pro mě neskutečný oříšek. Hlavně, co se vymýšlení námětu apod týče. Nakonec jsem tedy sepsala první, prvňoulinké, a snad i jediné, co mě napadlo a nejsem z toho nijak extra spokojená. Asi už jsem prostě z psaní příběhů vypadla.
Prosím, berte mě s nadhledem a velkou dávkou pochopení a buďte na mě milí, přejete-li si stát se mými kritiky - což uvítám :)

opravdu, opravdu nadhled, prosím

bylo ti pět let.

18. května 2014 v 15:16 | Terrie. |  na téma.
Údolíčko obehnáno lesy, přes ně vede pěšinka - po opačné straně, než se pásaly dědečkovy krávy, jsi se choulila v borůvčí a místo do košíku, putovala sladká bobulka do tvýh úst. Zase budeš modrá až za ušima. Mohla ses kdykoliv napít z pramínku. Maminka ti vždycky říkávala, jak je ta voda lahodná a nezávadná, vždyť také tekla z lesa. Až později jsi z toho místa mívala úzkosti a nemohla jsi tam chodívat sama, ne na dlouho. Ale to už ti bylo víc, než pět, to už jsi byla starší, když ti, stále tak křehké dětské duši, řekli o té sebevraždě.
Pět let, tři roky, osm, deset. Kdoví, záleží na tom? Stále myslíš na dětské tepláčky, nebo sukýnky, které hladí vysokou trávu, zatímco si hrajete na honěnou, nebo autostop (ten jsi mívala radši, protože ses u něj tolik nenaběhala - nerada jsi běhala, bylas vždy pomalejší oproti ostatním a trápilo tě to). Dětská ručka hladící jemná stébla trávy kolébající se ve větru - to si představuješ, při myšlence na dětsví.

prostě jsem žena.

18. května 2014 v 14:50 | Terrie. |  do větru.
Nevím, co chci. A obdivuji každého, kdo ano, ten svět uvnitř mě, je tak šílený, že každou vteřinu si přeji něco jiného. Nemůžu za to. Nebo ano?
Vlastně vím, co mi nejvíc stojí v cestě ke spokojenosti. Největší překážky v cestě za štěstím dokážu identifikovat. Jsem si naprosto jistá tím, že si na štěstí stojím sama a sama sobě bráním ve spokojenosti. Ano, přiznávám to.
Toužím po asertivním, empatickém, vnímavem a pozitivně naladěným já. Vím, co udělat, abych si tento slib splnila. Vím, jak se chovat, uvědomuju si svoje největší chybičky ...
Zamýšlím se a vím to, vím, jak lidem vycházet vstříc, abychom byli spokojeni oba. Umím řešit konflikty. Dokážu se do ostatních vžít, dost dobře vím, proč reagují tak jak reagují. Ano, vždycky mi to šlo.

Vždycky by mi to šlo ...

Místo empatie je lehčí vztahovat si všehno na sebe. Brát všechny chybičky osobně. Stupňovat konflikty, jen proto, že to mě bylo ublíženo! Nehledně na to, že by stačilo zavřít oči, napočítat do desíti a vidět - vidět pravé důvody a pohnoutky, přenést se nad ně, být nad věcí a vyřešit spor jinak. Nebo tomu nechat čas. Nebo prostě říct "pojďme si to vyříkat..." Byli bychom pak šťastnější všichni. I já. Hlavně já, ve výsledku.

NE! Budu se urážet a budu rádoby ješitná a rádoby sobecká a vy všichni kolem mě budete chodit po špičkách. Budu si hrát na "drama queen", kolem které se to všecko točí (ikdyž to tak nikdy není)... a pak, až už bude pozdě, budu se cítit dotčeně, že jsem zapomenutá a přehlížená. A už vůbec to nebudu napravovat já, s odstupem času se sama od sebe ozvat a projevit zájem - cože?!
JÁ?! Proč mám já zase lézt někomu do zadku?!

Všichni se ze mě poserte... a nebude-li tomu tak, aspoň mám důvod se trápit, že jsem znovu byla zapomenutá ...

jako v Králově přístavišti.

12. května 2014 v 20:52 | Terrie. |  do větru.
Pod dojmem posledního dílů GOT... a snad i dílů ze Simpsonovic "ságy", který tak nějak dozníval v pozadí a řešil frajerství a pozérství ... pod dojmy mi tedy hlavou šrotují věty, které jsou opět natolik rychlé, že už ani nevím, jak dokončit tuhle ...
Proč jen neumím psát tak rychle, jak rychle myslím? (rychlé myšlení pouze v případě zbytečných zveličovaných úvah)
Frajeři. Pozeři. Rádoby umělci, rádoby baviči, rádoby přátelé, rádoby lidi ... Rádoby outsiderství, ze kterého se stává mainstream. Ať ti říká, kdo chce, co chce, stejně pluje s davem a při nejbližší příležitosti se společně s davem obrátí zády k tobě.

pořád ta stejná pohádka, Terrie?
Ne, článek neobsahuje nic víc společného s Game of Thrones, nemusíte číst dál

11/5/2014

11. května 2014 v 19:39 | Terrie. |  stalo se.
Někdo zklamaně hledá flešku, jiný se spokojeně posadí na rozbolavělý zadek (ten pocit, když vás zítra bude všecko bolet a vy víte, že jste se konečně, po dlouhých věcích donutili pořádně si zacvičit). Tohleto sedění doma, jen tak, dnes absolutně vyhovuje :3
Sladkosti, pilates, plnění úkolů a zase nové odhodlání a předsevzetí (jak dlouho vydrží tentokrát?) a všechno je to fajn a zítra zase praxe, kterou nemám pořádně domluvenou, ale všechno je fajn. Lážoplážo. A den matek a ono pršelo. Žádné luční kvítí. Zítra, mami.
Blog hnije, ano, všimla jsem si ... Celý týden na praxi - směny jako v reálném životě. Velká existenční a profesionální krize a velké důkazy lásky a toho, že přece jen jsem tam, kde mám a chi být. A že mám(e) plán. Nejsem sama. Nespokojenost a následné nakopnutí ... do období plavek ještě chvíli čas, ještě se dá dost udělat. Zítra zase jím "normálně". všechno je v pohodě, jsi paranoidní.
A jen tak koukám na téma týdne, ke kterému bych se vykecala. A na rozpracovanou fanficiton, kterou stačí dopsat a pokračovat dál v writing challenge, konečně a rozdělanou zápočtovou práci ... tak, co dřív?
stažený Střihoruký Edward :3

jaký byl váš týden? :3

sváže a nepustí.

4. května 2014 v 13:42 | Terrie. |  na téma.
Nadpis je vlastně citací jedné 13ti leté slečny, která se takto vyjádřila na téma "drogy".
Ano, ona slečna jsem byla já a ano, pořád si myslím, že tahle hláška platí. Ale co ještě o drogách říct?
Vlastně jsem chtěla studovat adiktologii, vlastně se mi ta představa "práce s feťáky" pořád jaksi nepochopitelně líbí, vlastně jsem nedávno na toto téma přednášela dětem na zákadní škole. Vlastně by o tom jeden mohl mluvit pořád a pořád ...
Alkoholismus. Tvrdé drogy. Worhokolismus. Gamblérství. Kouření.
Fakt se o tom mluví pořád, těch besed, přednášek, preventivních programů - všude, těch skvělých článků, které napsali ostatní ...