když je nejvíc ticho, ve mě to nejvíc křičí.

12. března 2014 v 19:15 | Terrie. |  na téma.
Jsem tichá. Klidná. Nekonfliktní. Neprůbojná. Nenápadná. Uzavřená.
Sedím si takhle potichu a pokud nemusím, neozývám se. Zdám se tak v pohodě, tak vyrovnaná, spokojená, pokud už si mě přes tu nenápadnost někdo všimne. Jsem introvert. A přesně v těch momentech, kdy se zdám klidná nejvíc ... nejvíc to ticho všude ve mě řve!




Nemám zrovna hodně kamarádů, nikdy jsem nebyla kdovíjak populární, nikdy jsem si neuměla vytvořit nějaký kruh obdivovatelů a posránků, kterými se v pubertě obklopovala nejedna slečna. Ty měly vždycky obdivovatel všude, všichni s nimi chtěli trávit čas, všichni kluci je štípali do zadků a měly plno kamarádek se kterými pořád žvanily a žvanily.
Já měla dva, tři nejlepší kamarádky, naprosto zoufalé a naprosto "necool" lidi, snažící se bytí cool a zapadat. Na základce jsem to milovala a spolužáci nás takhle brali a měli, ano skutečně, nás takhle rádi. A vlastně, tam jsme byli kamarádi všichni, jedna velká tolerantní pohodová rodina. Ale na střední jsem šla sama a to byla "muka". Ze začátku rozhodně.
Zase to začalo. Nebyla jsem populární, neměla jsem značkové oblečení, nebyla jsem zajímavá, vtipná,neměla jsem milion klučičích kamarádu, kteří by o mě šíleně moc stáli a o kterých bych mohla žvanit pořád a pořád. Bože, já neměla dlouho ani toho kluka!

Vždycky jsem díky tomu trpěla oním, v dnešní době znásilňovaným výrazem - komplex méněcennosti. Byla jsem prostě moc tlustá, moc nezajímavá, moc ošklivá, moc nudná ... blablabla. Ono, tím, že člověk není populární a chtěl by být, prostě pořád trpí. Ale ať chcete sebevíc, prostě to nejde. Neumím se lidem zalíbit, nebo se jich nebát. Jsem spokojená a dokonalé otevřená v malé skupince (dva lidi, z toho jeden jsem já - to mi asi vyhovuje nejvíc). Umím s lidmi vycházet, neprovokuju, jsem nekonflitní, ale raději se stáhnu než abych na sebe upoutávala pozornost, prostě na to nemám vlohy! A ano, trápí mě to, celý život.

Ale o to víc času mám na ten báječný vnitřní život. Plný snů a fantazie. Nikdy se vlastně nenudím, jsem tak zajímavá! Uvnitř! Bohužel, ani když najdu svou spřízněnou duši a někdo si mě zamiluje, ten celý svět v mé hlavě nejde slovy obsáhnout. A i tak, lépe se mi píše, než mluví ... přesto ani tady, na blogu, není obsaženo ani z poloviny vše, co se mi hlavou zrovna mihne. Mám prostě šíleně moc zběsilých myšlenek, které se řinou jako nezvladatelný proud... stejně jako teď, proto tak dlouhý a neuspořádaný článek. Myslím víc a rychleji, než to stíhám zapisovat, natož, abychom tomu dala ještě nějaký řád ...

Dokážu probrat všechno, co by kdyby, normální člověk, který má milion kamarádů na každém kroku, pořád má co a ským dělat, neviděl tolik zdánlivých scénářů vlastního života, jako já. Na jednu stranu je to bezvadné, na stranu druhou ... vím a vidím vlastně vše, můj život je pak zbytečný a zničený a naprosto k ničemu, protože si to všechno dokolečka přehrávám, nacházím chyby, domýšlím a vymýšlím a vidím neviditelné stávám se neviditelnou...

A co mě štve nejvíc?
Lidi. to, jak jsem radši sama, nebo ve svém koutku v hlavě. Proto mi lidi proplouvají mezi prsty, neustále. Někdy si připadám strašně sama, vlastně skoro pořád, zrovna ve chvíli, kdy bych někoho potřebovala nejvíc. Pak zase, mám jeden volný víkend, a ozvou se mi čtyři lidi naráz, co podniknem a já se rozkrájet neumím a vůči každému cítím nějakou pitomou povinnost a ani jednoho nechci zklamat! A můžu se z toho zbláznit ...

Ale nejhorší je, že lidi odcházejí. Oni nepochopí, že pro mě je někdy problém se jen tak ozvat. Nebo zorganizovat si věci tak, abych měla čas na všechny. Nerozumí tomu. Já to neumím, nejsem na tolik lidí zvyklá. Ale oni odejdou, nepochopí to ... a se nikdy neozvou
A nikdy nepochopí, jak moc to pro mě znamená, že jím nabídnu své srdce, kousek v mé hlavě vyhrazený jen a jen pro jejich problémy, že jim podám svou otevřenou dlaň. Oni asi neví, co pro mě přátelství znamená a jak bolí, když si někoho vryjete pod kůži ... oni se prostě vytrhnou. A nejhorší je, že neřeknou ani slovo, prostě se z té kůži sami, bez výčitek, vytrhnou a jdou o dům dál. A mě to nikdy bolet nepřestane, kůže má paměť ...
A nedokážu se jim už ozvat. Nedokážu to už sama opravit. Pak jsem zase ta nepopulární, která lidi nezajímá, ...
Nedokážu necítit jejich odpor vůči mě a ten mě zraňuje tak, že se k nim už nikdy nemohu sama přiblížit. A vždycky mi chybí.

A když je nejvíc ticho, ve mě to nejvíc křičí a upozorňuje na všechny, co na mě už zapomněli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | E-mail | Web | 12. března 2014 v 19:20 | Reagovat

Nádherný blog a krásně napsaný článek!Líbí se mi tvůj styl psaní. Dovoluji si Tě pozvat na moje stránky: humanlizards.blog.cz - budu ráda, když se dostavíš :))

2 Kačka (osobnivesmir.blog.cz) Kačka (osobnivesmir.blog.cz) | Web | 12. března 2014 v 19:52 | Reagovat

Až na tu pasáž s vnitřním sněním a fantazií mi připadalo, jako by někdo psal o mě. Také nemám normální váhu, lidi mě nemají rádi. Na prvním stupni jsem tři roky měla nejlepšího kamaráda a všichni to nechápali a asi mi i záviděli. Pak tak trochu šikana. A já začala závidět jim. Většina holek, co znám, má přítele a já ne. No jo, asi je osud být samotářem. Někdy je lepší naivně čekat a vědět, že se nedočkám, než abych naletěla prvnímu blbečkovi.

3 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 13. března 2014 v 9:23 | Reagovat

Koukám, že toho máme trochu společného :) Jinak ty The Pretty Reckless naposlouchej pomalu - pro mě už začátek první písně byl dost šok, ale jinak to album super. Taylor přidala na křiku no :D

4 Ilma Ilma | Web | 21. března 2014 v 9:47 | Reagovat

Když to nechápou - nejsou to ti pravý přátelé a jendoho dne by stejně zradily. Buď tedy ráda, že odejdou dříve než se ti nějak více vryjí do srdce.
Když to tak čtu, máme asi dost společného.. chvílema jsem si připadala, že jsem naprosto ztotožněná s tím, co tu píšeš.
Být introvertem není lehké, avšak málokdo pochopí, že to nikdo z nás nezmění. Málokdo chce pochopit, že to vyžaduje jistá specifika jiného vnímání, přístupu..

5 mylovestories mylovestories | E-mail | Web | 21. března 2014 v 19:02 | Reagovat

Takýchto ľudí si moja koža už pamätá... Nikdy som nebola populárna, ako si vravela- dievča s VIP chlapčenským klubom. Tiež som nikdy nebola ten outsider, tá čo nekomunikuje. Ja som... asi nejaký zaseknutý stred. Poznám týchto "idolových" ľudí. Sme kamaráti a prekvapivo, som medzi nimi našla najlepšieho priateľa. Na druhú stranu, tak nejak sa nachádzam aj v skupinke "outsiders" a viete čo? Tí ľudia sú úžasný! Všetci, bez ohľadu na popularitu, výzor či počet chalanov s ktorými chodili (-,-) sú si rovný. Viem, znie to neskutočne naivne ale ja v to verím. dúfam. A tiež verím v to, že každý z nás, vrátane teba má na tejto zelenej guči ktorú voláme zem svoje miesto a aj pravých priateľov. Len sa treba trošku pohrabať v miliónovej krabici a je to! Oni sa nájdu :)

6 The Wall The Wall | E-mail | Web | 22. března 2014 v 18:26 | Reagovat

Řekl bych: úžasné, ale mohl bych být usvědčen ze samochvály, protože jsem sám téměř přesně takový.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama