ten večer.

9. září 2013 v 23:19 | Terrie. |  do větru.
Takový ten večer, ta fáze, kdy se najdete na bodu klasicky nejpitomnější hormonální krize (z těch co zatím, díkybohu!, znáte) - prostě není nálada. Je to skoro na depku. Takový ten večer, kdy člověk vidí jen ty, co se u něj chtějí vybrečet, a jemu připadají už strašně otravní. A pak jsou tady ti, kteří ho (údajně) nemají rádi. A to je většina.
a ten pocit, že člověk zklamal.
Jo, ten pocit, že mě nemá nikdo rád. A nikdo jen proto, že minimálně dva lidi, kteří mě, každý jinak, milují, je mi asi málo.
Kolik takových bylo? Když s nimi trávíte čas, protože musíte . škola, atd, atd ... jste největší zlatičko, jedna z nejlepších bytostí. A když už nejste potřební, ani neví, že existujete. A taky je to všecko mnou. Kolik lidi už mi odešlo? ... a většinou to byla moje vina ...
A jen tak mimochodem - nikdy jsem nebyla hezká, hubená, šikovná, stylová, chytrá, talentovaná, oblíbená, vyjímečná, ta "lepší" ... teď jsem sice boží, ale tohle si furt pamatuju.
skutečně se jedná o článek, který doporučuji ignorovat!



Takové směšné a hloupé a nepříjemné to je. Cítím se strašně svazovaná potřebou některých, potřebou ... mě? Můžu to tak říct? Nejsem schopná být lidem stoprocentně nejlepší přítelkyní. Nebo alespoň mám ten pocit. Možná na mě jen občas byl vytvářen moc velký nátlak, možná na mě byly kladeny příliš vysoké nároky, určitě tu jedna situace byla, která to takhle ovlivnila. A bylo tak vždycky? Je to tak vždy? Nechci aby se na mě lidi upínali! Ne, víc, než jeden ... muž? ... Neumím být taková, jakou si mě často kdosi vysní! Nedokážu se tím pocitem nedostatečnosti, neuspokojování něčí potřeby moc dlouho nezabývat. Celkově se nedokážu moc dlouho pro nic netrápit ... bože, copak jsem superman?! Zachránce?! Neumím zachránit svět! Neumím zachránit ani své nejbližší! NEUMÍM NIC (z toho)! ... A to mě prostě bolí!
Chvilku a cítím nátlak. A chci jim nakopat. I když ty lidi miluju ... je to těžké
A ten pocit neschopnosti a nespokojenost a prostě .. je to těžké!
... a nechci být sama. zase. *tichá prosba*
Stejně mě všichni lidi jednou opustí, ať už mou vinou, jejich přehnanými (nebo si to myslím jenom já?) nároky nebo už mě prostě nebudou potřebovat. Myslím, že nejsem schopná udržovat dlouhověké mezilidské vztahy. a jiná nechci? Skutečná přátelství. A ono by to nebylo tohle tak pitomé a šílené a bolavé, kdybych si k lidem nevytvářela taková (neviditelná) pouta, nebrala to tak vážně, nemyslela tolik, nelibovala si někdy v tom trápení se, neměla občasné úzkostné stavy - nutnou podotknout: už dlouho jsem nebyla víc v pohodě, jak poslední... půl rok? snad i vic. to je moc, moc dobře. něco je moc, moc dobré.

ach jo, tohle je fakt depkozní
A přitom si tu asi jen až příliš hraju na drama queen.
Já prostě ... umírám. Od posledních ... změn osazenstva - těch nejcitlivějších - se snažím se ze všeho vytěžit jen a jen to nejlepší, ale pokaždé část mě umře. Bohužel. A nemůžu ztrácet lidi, kteří jsou ... jako rodina pro mě. Někdy to přeháním, většinou to přeháním - bez školních "přátel" se obejdu. Ale i tady jsou citlivé situace. Když si nejsem už prostě jistá, jestli je to mou hrdostí, nebo něčí ... no ne, nebudu něčí kamarádka jen pro něčí vlezdoprdelství a budu si hrát na hrdou a uraženou a mám na to právo, protože ... protože ... teď nebudu jen něčí vstupenka pro posilnění přátelství, nejsem věc, navíc ... nezapomínám, vytvářím pouta a nezapomínám na ně! a to je ta chyba Buď mě máš rád, nebo ne, žádné dle situace, jak se hodí!
A nechci ztrácet lidi. Mě bolí i malinká změna, malinká křivda, malinké "a tolik jsme toho zažili ..." každý kdo už se nikdy neozval - každý bolí, protože zůstane více či méně ve mě zapsaný - to je tak pitomá vlastnost! tohle bolí! přesně tohle!

pak se prostě cítím opuštěná i když nemám proč, protože někdo tu stále bude.

a někde hluboko uvnitř jsme stejně všichni přesvědčeni, že nás opustí. všichni. nejsme pro lidi moc dobří. nejsme ani omylem. šup do chaty na samotě, plné koček.

myslím rychleji než píšu a se slohem a formou a logickou posloupností si teď těžkou hlavu vážně nedělám.

go fuck yourselve! all of you!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 28. září 2013 v 13:10 | Reagovat

Jo podobné pocity mám taky. Jen nemám pocit, že lidi ztratím. Nedokážu si k nim většinou vytvořit tak hluboký citový vztah.
Mě spíš trápí pocit viny. Když jsem na něčem líp, než ostatní, viním se z toho, že se ostatní mají mizerně. A když jsem na tom mizerně já, je to opět moje vina, protože já jsem ten vyvrhel, co všude kalí vodu.
To jsou moje pocity, i když rozum říká, že to tak není.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama