věčný problém. můj věčný boj.

2. srpna 2013 v 11:45 | Terrie |  do větru.
Je to tak vždycky - jednou jednomu na vás a vašem vztahu záleží a pak najednou ani nevíte, že existují? Nebo se to stává jenom mě? To je plná huba keců o přátelství a mítí se rádo a trávení spolu času a vylepšování vztahu a vynahrazování a pak skutek utek ... v těch horších případech nevšímáky, neřešení problémů co byly, dělání, jakože nic ... a to jsou věci, které se mi stávají a trápí mě pořád. Věci, ve kterých jsem nejzranitelnější, které nedokážu přehlížet. Neumím je jen tak přejít. Ale ani je napravovat.
A že takových lidí je ...
A nakonec se mi o nich jen často, často, často zdává ...
Ano, to jsou moje myšlenky již od nejčerstvějšího probuzení dnes. Ano, další sen ... hned dva v jednom
Mrzí mě to a stejně neudělám nic. Jak se mnou jde čas, z bodu, kdy jsem tyhlety problémy s "přáteli" přičítala své bezcennosti a nepotřebnosti, řešila je pouhou sebelítosti a názorem "vždyť je to přece jasné, kdo by se chtěl bavit se mnou..." se to pak vyvinulo k jinému bodu - kdy se cítím ublížená a naštvaná a cítím křivdu, protože já jsem přece neudělala nic špatného, nebudu se nikomu doprošovat ani lézt mu do zadku!
Ovšemže ... ale bolí mě to stejně. Protože - neznám nikoho, kdo by se pro pár lidí takhle trápil, komu by na tom, někdy až tak malinku, tolik záleželo.
A mohl by to být můj plus. Jenže já z toho dělám minus. Pak zase přichází ty chvíle, kdy se snažím stranit se světu. A hrozí, že se tak připravuju (a často to nejen hrozí ale zrovna se to děje) o ty nejbližší... kteří mi ještě zůstali ... (a bez kterých bych stejně umřela)
Škoda.
Čím víc lidí ztratím, tím více koček jednou budu mít, až budu zahořklá, stará ženská v nějaké opuštěné chatě, bez možnosti kontaktu s okolím. A byť si myslím, že nejšťastnější budu sama, ve skutečnosti vím, že opak bude pravdou.
A třeba si myslím, že mi na nich nezáleží, nesnáším je a nechci je už stejně nikdy vidět ... opět - opak je pravdou.
Vymlouvám se na hrdost a na to, že já to přece takhle neutnula, já od toho takhle neutekla a teď je řada na nich. A ano, třeba je to pravda, ale proč se musíme pořád na něco vymlouvat? Proč se pořád chceme snažit, ať nevypadáme poníženě a vlezdozadkovsky? Proč nemluvit narovinu? Jsme jen lidé, jsme určeni k životu ve společnosti, záleží nám na sobě, ať chceme, nebo ne, nebuďme pořád tihle hlupáci ...!
Obnovovat staré známosti může být přece tak osvěžující, příjemné, zvlášť, když to opravdu chceme. Ale my si pořád musíme stát na štěstí, jakkoliv.
Hlupáci.

Tak co s tím uděláme, Terrie?
... stále jsem na to příliš hrdá. Budu čekat na lidi, co už se neozvou. A ikdyby, zase se zachovám jak zahořklá ublížená kráva, co?
hlupák

*ten pocit, kdy si uvědomíte svou chybu ale stejně s tím neuděláte nic*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama