... tak ho chyť za pačesy.

14. srpna 2013 v 8:56 | Terrie. |  na téma.
Život. Tak rozsáhlé téma. Často to jediné, čím si můžeme být jisti. A často ani to ne.
Hledání jeho smyslu. Recepty pro spokojený život. Jeho oslavy a proklínání život. Mrhání životem.
Je toho tolik. Kde mám začít já?


Co je to život, snad není třeba žijícím bytostem vysvětlovat. Možná ani není třeba říkat si, jak, v tom širším slova smyslu, život kdo chápe.
Naše životní cesta. Často se zabýváme kam nás vede, kam s ní směřujeme. Je život kontrolován nějakými jinými silami? Existuje něco jako osud? Je náš životní příběh daný předem?
Jistě jsou nevyhnutelné okamžiky, náhody, řekněme zásahy osudu, se kterými těžko něco zmůžeme. Náhle se nám do cesty postaví něco, s čím se musíme vyrovnávat. Náš vlastní život si tak s námi často rád hraje. A ne vždy nám pak hraje do karet. Není nic nepříjemnějšího, než nějaké kopanec tragické údálosti. Nebo jakákoliv změna našich pečlivě připravovaných plánů pro budoucnost. V té chvíli je jen a jen na nás, jestli zalezeme do své úzkostlivé šnečí ulitky a schováme bojácně a nešťastně růžky, nebo se alespoň pokusíme zahrát si na hrdinu a danou nepřízeň osudu zvládnout, či vyrovnat se s ní.
A třeba si takové kopance prostě zasloužíme. Třeba se nás jen někdo snaží konečně probudit!

Jistě si s námi často něco takto pohrává. Ale co je na tom špatného? Kolikrát náš život upadne do rutiny, dny plynou stále stejně, aniž bychom využili všechny ty možnosti, kterých máme vždy bezpočet - skutečně se stačí jenom dívat! No, nezasloužili bychom na zadek? Copka život jako takový není perfektně různorodý? Copak nenabízí tolik možností? Je škoda je promrhávat. Ale my jsme moc pohodlní. Jsme zvyklí na ty své předem (sebou dané) vyšlapené cestičky a bojíme se šlápnout vedle. Bojíme se zariskovat. Máme strach, že příjdeme o možnost pracovat, tak raději zůstáváme stále v zaměstnání, které nás nebaví a deptá. Máme obavy z odmítnutí, tak se o nic nesnašíme. Samozřejmě, je to jednodušší. Život kopance skutečně rozdává!
Jsme zvyklí na ustálené věci, které nehodláme měnit, i kdyby nám nevyhovovaly, z vlastní lenosti, z vlasního bačkorství, protože co kdyby to nevyšlo ... ne, ne, raději nechme všechno hezky tak, jak je.
Každý z nás má tolik možností, pro cokoliv, ale bojíme se jich využívat ze strachu, že selžeme.
Kdysi býval každý den člověka bojem o přežití. V dnešních dobách tomu tak taky je, ovšem už tolik nehoří. Existujeme v poměrně bezpečném světě. V rozhodně pohodlnějším světě. Často jsme zvyklí, že k nám vše příjde samo. Určité věci už jsou dány. Škola, práce, rodina, důchod - takhle to chodí, pitomý kolotoč, stále a stále, každý další životní příběh za příběhem. Fajn a kde jsou v těch příbězích zahrnuty i jiné věci? Kde jsou naše sny? Noční oblohy a dálky a boj za lásku a přátelství? Kde jsou ty věci a momenty a lidé, které skutečně chceme? Děláme v životě to, po čem skutečně toužíme?

Je to přece náš život! Nejsme předem napsaná kniha ani předem natočený film! Záleží jen a jen na nás, jaký ten příběh bude mít pokračování. Máme kolem sebe tolik nekonečných možností. A dokážeme vše. Lidská bytost bývala přece odjakživa bojivnicí, snila a milovala, to jiní tvorové neumí. A my to zahazujeme.
Příjmáme to, co nějakým způsobem dostáváme a bojíme se jít za svým skutečným snem.
Proč mám v životě dělat to, co mě nebaví? Proč mám ztrácet drahocenný čas s lidmi, kteří mě nemohou ničím naplnit? Proč se zaseknout v daném místě, dané situaci? Proč sakra ty mohutná ozubená kola osudu nerozhýbeme a nezačneme opravdu žít?!
Každý víme, co to znamená, každý máme své srdce, které ví, co skutečně chceme. Proč se bojíme myslet na sebe? Vždyťje to jen náš život, ničí jiný. Nejde o žádnou otázku sobectví. Ach, to je taková pitomost! Samozřejmě, je náš, mysleme na sebe! Nikdo jiný náš život neprožije za nás, my ho máme využít pro sebe, nám byl dán.

A tak si dál všichni sedíme za počítači, rádoby spokojeni s tím, co nám život zatím dal, protože bychom taky mohli o vše přijít a naše sny odchází jako to "naivní dětství". A hodiny času běží a tikají. Abychom si na smrtelném loži posteskli, kolik jsme toho stihnout chtěli a nestihli jsme?
Anebo nás dřív životní kopanec srazí k zemi. Možná osobní katastrofa neznamená, že nás život nebo někdo tam nahoře chce zlomit, zničit, spíš nás nakopnout, přinutit nás konečně k boji, protože už se nemůže dívat na tu naši zahálku a strach ze života!
Nepředhazujme ten nejcennější dar života rutinam, nenechávejme se spoutávat strachem... žijeme jenom jednou a naše sny nikdy, nikdy nejsou dětinské a naivní, vždy se dá najit způsob, jak je realizovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 thatgirlslife thatgirlslife | Web | 14. srpna 2013 v 10:28 | Reagovat

krásne píšeš :) !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama