říkejte si tomu láska. blázen se sebevražednými sklony.

3. srpna 2013 v 22:16 | Terrie |  na téma.
Budu jako malá, ufňukaná, pubertální holka momentálně ... rozhodně tak působím, rozhodně, bohužel, si tak mnohdy připadám, byť jsem se těhle vlastností tak rok zpátky zřekla, s radostí! Láska je přece jen zneužíváné slovo, klam, zamilovanost, která člověku zatemní mozek, zarůžoví vidění a kompletně přenastaví vnímání, do nějakého ideálistického modu ... samozřejmě. Všechno jen proto, aby nás zlomené srdce pak vytrhlo ze snu. Vykoplo z okna v jedenáctém patře rozpadajícího se domu vztahu, který jsme tak pracně budovali.
Bum.
A je po pohádce.
Ale pokud je tohle všechno pravda, proč tolik umělců zpívá o lásce? Proč každý o ní sní? Proč se za tím ženeme? Ano, ano, musíme udržet rod, evoluce, přirozený vývoj, přitažlivost, pudy, blablabla ... chcete mi říct, že jen proto jsou mí rodiče společně po celých dvaadvacet let šťastně přes všechny neduhy? ... Věřte mi, neznám víc milující se lidi. Ať už o nich řeknu cokoliv, ať už po sobě doma křičíme (ech, jsme totiž všichni krapet choleričtí) nebo se pohádáme, oni se nikdy milovat nepřestanou. A pokud by se stal opak - láska v mých očích pak skutečně neexistuje!
Ikdyby tohle všechno byla pravda, jen mí rodiče by byli vyjímkou, jinak by láska byla jen přeceňované slovo, hlod a iluze ... proč zase podstupuju to riziku pádu ze snad už dvacátého patra? Proč mě to nutí se otevřít, tak jako jsem ještě se neotevřela nikomu? Proč chci tak usilovně pracovat na tom domu zkázy?

Proč píšu tak zatraceně dlouhé úvody, když si chci jen stýskat? :D
Ono je asi moc důležité pochopit, jaký pro mě to slovo láska znamená ... risk. Nejistotu. Obavu. Nebezpečí. Je to téma, ke kterému se jistě ještě párkrát dostanu. Je to ta nejzapeklitější ze zapeklitých věcí. Můj největší sen, největší slabost, největší strach. A to mám jen miniaturní zkušenosti.
Tohle pochopí jen vybraní :)

Každopádně i pokud počítám s tím, a vím o tom, a neustále to mám na paměti, že láska není nic víc, než jen prázdné slovo, i tak mé srdce zase patří někomu jinému. Je v neskutečně příjemných - a jak se zdá, snad dobrých - rukou, má se jako nikdy. Nechce pryč. Přitom stačí tak malinky pohyb... a zemře.
Přes to všechno, přesto, že je láska jen prázdné slovo a iluze a stále na to myslím, je čím dál tím snažší doufat v opak, propadat tomu pocitu, že tohle správné. Jak to jinak bylo možné?
Jak by bylo možné, že vše, co my dva máme se zdá tak samozřejmě, prosté, přirozené a přitom tak cenné a kouzelné? Je to takhle vždycky dokud nenastane nějaký ten bod ... konce? Kdyby to všechno byla jen lež, pohádka, proč se nikdo jiný nedokázal dostat tak blízko, dotknout se mé duše? Proč by všechno s ním bylo rázem správné a v pořádku? Jaktože on je jediný, kdo mě dokázal takhle chápat a komu se dokážu takhle otevřít?
To je tak zatraceně sebevražedná, krásné, kouzelná, úchvatná, křehká věc. To nejlepší, bez nadsázky, co na světě momentálně mám. A stačí tak malinko
... co pak? Nějakým způsobem bych umřela. Něco by umřelo. Nepřipadá mi to slučitelné se životem.

Skutečně jsem si chtěla jenom stýskat a rozepisuju se snad o všem, co mě kdy k tomuto tématu napadlo.
Jsem tak bezbranná před ním. Obnažená. Přímo na mužce.
Ale nemůžu s tím nic dělat. Zlomila bych se sama. A co víc, zlomila bych jeho a to by bylo ještě mnohem, mnohem horší.
Jednoho dne se tady třeba budu odlepovat od chodníku, zničená, mrtvá, až se i tahle budova zřítí ale přesto to chci risknout. Jeden nikdy neví ... a není žádné bylo a žádné bude a je jen teď!
A každé teď s ním je skvěle využitý čas, naplnění snů, dotýkání se štěstí, ten pocit, že vím, kam patřím, že vše je jak má, že máme něco neuvěřitelné. A ne, nevěřím, že tohle má každý, že tohle je jako každý jiný tuctový vztah ... nebo pubertálně-cool vztah, na jaké si mladí hrají.
Těžko vysvětlit, jak mě on dokáže podržet, pozvednout, naplnit můj den světlem. Těžko vysvětlit, jak je možné, aby se vám po někom tak stýskalo ... dva týdny, to už jsou dva pitomé týdny! Ok, nejsou ale zdá se to! Ne, nezdá, zdá se to jako věčnost!
Jeho objetí. Jeho uchoúchylka. Ksichtíky. Lechtání. Tlachání. Hloupé kecy. Prsty na nohách, které do sebe zapadají. Pohledy z očí do očí, kdy prostě ... vím. - och nejintemnější chvilky tohoto blogu, raději nebudu pokračovat
To nejlepší si totiž nechám pro sebe. Jeho si nechám pro sebe!

Láska je taková mrcha, hnusná, zlá, krutá iluze. Tak křehká věcička. Tak bláznivá, tak nejistá.
Taková hloupost.
Nemilovat je lehčí.
Milovat je nejkrásnější.
nejšílenější

... a já takhle nerada veřejně "mluvím", píšu, musím se vzpamatovat :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama